Kázání ze dne
8.7. 2012
Text: Židům 13, 7-8
Čtení: Ex 3, 1-6
|
Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích
Sestry a bratři,
dopis Židům je v rámci
novozákonních spisů jedinečný v tom, že stále připomíná, jakou velikou duchovní
pomocí je pro nás tradice víry. To slovo tradice musíme ale nejprve
oprášit od toho, co se na ni neprávem navěsilo. Pochází od slova trado, tradere-
předávám, předáváš…. a nemá nic společného s něčím neživým a zastaralým, co je
třeba odstranit. Jenom nám připomíná, že si víru stále osobně jeden druhému
předáváme, od těch nejstarších svědků v samotném Písmu, přes významné i
bezejmenné svědky Kristovy v dlouhém období dvaceti století křesťanských dějin,
až k těm, pod jejichž vlivem jsme sami zaslechli Boží oslovení pro svůj život.
Navazujeme na ty, kdo byli před námi, v nových souvislostech promýšlíme to, co
nám předali, tak, aby jiní mohli jednou zase navázat na nás…Víra se nedědí, ale
předává, traduje…. A tak i my v tomto sboru máme v dnešní době duchovní
odpovědnost za to, abychom věrohodně předali, dotradovali evangelium jako živé
poselství dalším generacím. Vždyť i v tom konkrétním biblickém slovu, které
je naším dnešním textem, nám jeho autor jenom osobně předává dávnou zkušenost
víry těch, kdo úplně na začátku zaslechli pro svůj život Boží a Kristův hlas a
rozhodli se jej následovat. Bez jejich svědectví, ke kterému se Pán Bůh svým
vlastním svědectvím stále přiznává, tak, že nás jím oslovuje, bychom tady
ani my dnes nebyli.
Mějte na paměti
ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Církev, ale také každý
jednotlivý sbor je tedy jakýmsi společenstvím paměti. I tento náš sbor,
přesto, že jeho historie je krátká, má svou duchovní paměť a mnozí z vás
starších by mohli přesně jmenovat, kdo na vás měl duchovní vliv a kdo vám byl
pomocníkem ve vašem hledání víry. Je pozoru-hodné, jak se i mladá křesťanská
společenství, která vznikala zvlášť v posledních dvaceti letech zcela bez
tradice a chtěla žít jenom přítomností, dnes znovu vracejí ke kořenům, začínají
se nečekaně zajímat o církevní dějiny a kromě jiného doceňují znovu také to, co
ve společenství sboru znamená stará generace se svými zkušenostmi, vytrvalostí
víry a věrností Pánu Bohu i v nesnadných dobách. Začínají navazovat…Když jsem se
ptal jedné sestry z mladého křesťanského společenství, co jim ve sboru chybí,
řekla mi docela vážně: „stará generace“. Vždyť právě to je, sestry a bratři,
také jeden z nezastupitelných darů církve a sboru i v dnešní době, že si právě
v tomto společenství, třeba všelijak nedokonalém, mohu uvědomit, že nejsem
sám voják v poli, ale že tu vedle mne jsou také druzí, kteří podobně jako
já, ale třeba mnohem dříve, zaslechli ve svém životě různým způsobem to pozvání
Ježíšovo: Pojď za mnou. A tak jako já se pokoušejí na ně odpovídat. A já mohu
k tomu řetězu víry přidat i ten malý vlastní článek. Sbor jako navazující
společenství. Nejsem sám. Mnozí šli touto cestou přede mnou a půjdou po mně.
Přesně tak, jak to zpíváme v té písni K svobodě je dlouhý putování: Cesta míří
dál, celý průvod jde před námi, směr udává nám sloup ohnivý…
Vždyť paměť víry a připomínání si těch, kdo
nás předešli, patří také k jedinečnému dědictví Starého zákona, na který tu
křesťanský autor naší epištoly navazuje. Už Mojžíš, když má dostat úkol, slyší
nejprve: Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, jak jsme to slyšeli v dnešním
prvním čtení. Je oblak starozákonních svědků a autor epištoly si u nich všimne
vždycky určitého momentu, ve kterém se ve svém životě rozhodli něco udělat z
víry a důvěry v Boha. V dlouhé 11. kapitole to je přímo ten výše zmíněný průvod,
defilé postav od Abela, Henocha, přes postavu Noe, Abrahama, Sáry, Mojžíšových
rodičů, Mojžíše až k prorokům. Muži i ženy. Svědkové, kteří měli také své
pořádné slabosti, také byli unavení a měli někdy málo trpělivosti víry. A přece
každý z nich byl v něčem živým dokladem toho, že věřit Bohu znamená spolehnout
se na to, v co doufáme a pevně počítat s tím, co nevidíme. A přes ně pokračuje
ten řetěz víry k těm, kdo žili jako svědkové evangelia po těch dalších dvacet
století před námi I oni patří do toho oblaku svědků. A tahle řada jde až k nám.
V tomto velkém navazování a předávání můžeme vnímat i ten svůj vlastní zápas o
to, abychom byli ve svém životě Pánu Bohu blízko a zůstali mu věrní. Ve vyznání
víry se učíme tomu zvláštnímu článku: věřím svatých obcování (communio sanctorum).
Tak to je přesně ono. Svatých obcování, to není jenom to malé společenství, ve
kterém se každou neděli scházíme, abychom naslouchali Božímu slovu a byli takto
spolu. Je to společenství víry, do kterého, jak říkali i reformátoři a nejenom
oni, patří kromě té církve bojující také církev zvítězilá. Také ti, kdo nás
předešli. A nejde snad ani tolik o nějaké tajemné až mystické společenství,
které přesahuje čas jednoho života, ale jde spíš o to navazování, o věrnost
duchovnímu odkazu v nových situacích a v osobní odpovědnosti za to, co jsem i já
ve víře od Pána Boha přijal.
Ekumenický překlad tu použil slovo paměť.
Mějte v paměti…Vystihl tím přesně, o co tady jde. Protože ve víře jde o
paměť, nikoli o pouhé vzpomínání.. Je rozdíl mezi společenstvím těch, kdo
jenom vzpomínají a těch, kdo žijí z paměti víry. Je rozdíl mezi sborem, který
jenom vzpomíná na svou krásnou minulost, na své předky a na plné schody
konfirmandů před 70 lety a současně vzdychá nad tím, jak ta naše generace už to
tu musí jenom nějak doklepat, a mezi sborem, který žije ze skutečně živé paměti
víry, je zaměřený k budoucnosti a promýšlí odpovědně svou situaci před Bohem.
Ten rozdíl mezi pouhým vzpomínáním a duchovní pamětí víry pojmenovává autor
epištoly přesně: Myslete na to, jak ti, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží,
dovršili svůj život a následujte je, nebo v textu téměř „napodobujte je“,
ve víře. Ve víře v Ježíše Krista. Ani v paměti církve a v paměti sboru
nejde o pouhou úctu k těm, kteří svým životem věrohodně dosvědčili cenu a
hodnotu evangelia,. Nejde o to jen pokyvovat hlavou a říkat: „ten Hus a ten
Komenský opravdu dokázali celým životem ukazovat ke Kristu“, to by bylo málo,
jde nakonec vždycky také o naši víru a naše následování. O víru těch, kdo byli
před námi a věrohodně se spolehli na Ježíše Krista ale také o víru naši a o to,
jak se my ve své víře budem k Ježíši Kristu vztahovat. I dnes jde o
víru, která není jenom uznáváním něčeho, ale je cestou za Kristem. Má cenu si
připomínat Mistra Jana Husa a to, že Ježíš Kristus byl pro něho první a poslední
autoritou jeho života, jestliže to i pro nás bude inspirace a posila k tomu,
abychom se sami otvírali Kristu jako autoritě života našeho. I na Mistra Jana
Husa se dá jenom vzpomínat, a jestliže za věrností jeho života Kristu sami
nezaslechneme tu výzvu: Proto i my….. a nezačneme si ji před Pánem Bohem
rozříkávat pro svou situaci a do svého života viry, pak zůstane jen u toho
vzpomínání na to, co bylo a už není. A takové vzpomínání náleží spíš historikům,
ale ne společenství víry.
Tady jsem, sestry a bratři, také nově začal
chápat, proč autor epištoly vyznává, že Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i
na věky, právě v této souvislosti paměti sboru a církve. Najednou nás
soustředí na něho. Ale vždyť právě tam, kde si připomínáme svědectví víry těch,
kdo byli dávno před námi, jde na prvním místě o Krista a o naši důvěru k němu a
jeho slovu. On nás s nimi propojuje. Jeho slovo: Pojďte za mnou, které
slyšeli do svého života oni, můžeme stejně slyšet i my. A jsme oslovováni
stejným Kristem, jakým byli osloveni i oni. V tom smyslu platí, že Ježíš Kristus
je tentýž včera, dnes i na věky.. V tom, že jeho slovo a svědectví celého jeho
života se v proměnách doby nemění, nepřizpůsobuje tomu, co zrovna frčí. V tom,
že v každé době zůstává výzvou k pravdivému životu před Bohem i před druhými
lidmi Jenom se stále proměňují situace, ve kterých si jeho slovo milosti a
pravdy rozříkáváme pro sebe, pro své rodiny a pro dobu a otázky, před které jsme
stavěni právě my a naše generace. Ta doba je samozřejmě docela jiná než byla za
prvních učedníků, je také docela jiná, než byla za Mistra Jana Husa, nebo třeba
i za Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Ale stejně jako tehdy není Kristovo
slovo totožné se schématy myšlení, na která si prostě zvykneme a už
nevnímáme, že jsou falešná a někdy i nelidská. Je i pro nás stálou výzvou
k vnitřnímu obratu, ke změně smýšlení i jednání a vnáší požehnaný neklid do
stojatých vod v církvi i mimo ni. Tentýž Ježíš, který oslovil i Jana Husa a stal
se mu cestou pravdou i životem, se chce v odlišných podmínkách stát cestou,
pravdou a životem i pro nás. |