|
Kázání ze dne 8.7. 2012 Text: Židům 13, 7-8 Čtení: Ex 3, 1-6 |
dopis Židům je v rámci novozákonních spisů jedinečný v tom, že stále připomíná, jakou velikou duchovní pomocí je pro nás tradice víry. To slovo tradice musíme ale nejprve oprášit od toho, co se na ni neprávem navěsilo. Pochází od slova trado, tradere- předávám, předáváš…. a nemá nic společného s něčím neživým a zastaralým, co je třeba odstranit. Jenom nám připomíná, že si víru stále osobně jeden druhému předáváme, od těch nejstarších svědků v samotném Písmu, přes významné i bezejmenné svědky Kristovy v dlouhém období dvaceti století křesťanských dějin, až k těm, pod jejichž vlivem jsme sami zaslechli Boží oslovení pro svůj život. Navazujeme na ty, kdo byli před námi, v nových souvislostech promýšlíme to, co nám předali, tak, aby jiní mohli jednou zase navázat na nás…Víra se nedědí, ale předává, traduje…. A tak i my v tomto sboru máme v dnešní době duchovní odpovědnost za to, abychom věrohodně předali, dotradovali evangelium jako živé poselství dalším generacím. Vždyť i v tom konkrétním biblickém slovu, které je naším dnešním textem, nám jeho autor jenom osobně předává dávnou zkušenost víry těch, kdo úplně na začátku zaslechli pro svůj život Boží a Kristův hlas a rozhodli se jej následovat. Bez jejich svědectví, ke kterému se Pán Bůh svým vlastním svědectvím stále přiznává, tak, že nás jím oslovuje, bychom tady ani my dnes nebyli. Mějte na paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Církev, ale také každý jednotlivý sbor je tedy jakýmsi společenstvím paměti. I tento náš sbor, přesto, že jeho historie je krátká, má svou duchovní paměť a mnozí z vás starších by mohli přesně jmenovat, kdo na vás měl duchovní vliv a kdo vám byl pomocníkem ve vašem hledání víry. Je pozoru-hodné, jak se i mladá křesťanská společenství, která vznikala zvlášť v posledních dvaceti letech zcela bez tradice a chtěla žít jenom přítomností, dnes znovu vracejí ke kořenům, začínají se nečekaně zajímat o církevní dějiny a kromě jiného doceňují znovu také to, co ve společenství sboru znamená stará generace se svými zkušenostmi, vytrvalostí víry a věrností Pánu Bohu i v nesnadných dobách. Začínají navazovat…Když jsem se ptal jedné sestry z mladého křesťanského společenství, co jim ve sboru chybí, řekla mi docela vážně: „stará generace“. Vždyť právě to je, sestry a bratři, také jeden z nezastupitelných darů církve a sboru i v dnešní době, že si právě v tomto společenství, třeba všelijak nedokonalém, mohu uvědomit, že nejsem sám voják v poli, ale že tu vedle mne jsou také druzí, kteří podobně jako já, ale třeba mnohem dříve, zaslechli ve svém životě různým způsobem to pozvání Ježíšovo: Pojď za mnou. A tak jako já se pokoušejí na ně odpovídat. A já mohu k tomu řetězu víry přidat i ten malý vlastní článek. Sbor jako navazující společenství. Nejsem sám. Mnozí šli touto cestou přede mnou a půjdou po mně. Přesně tak, jak to zpíváme v té písni K svobodě je dlouhý putování: Cesta míří dál, celý průvod jde před námi, směr udává nám sloup ohnivý… Vždyť paměť víry a připomínání si těch, kdo nás předešli, patří také k jedinečnému dědictví Starého zákona, na který tu křesťanský autor naší epištoly navazuje. Už Mojžíš, když má dostat úkol, slyší nejprve: Já jsem Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, jak jsme to slyšeli v dnešním prvním čtení. Je oblak starozákonních svědků a autor epištoly si u nich všimne vždycky určitého momentu, ve kterém se ve svém životě rozhodli něco udělat z víry a důvěry v Boha. V dlouhé 11. kapitole to je přímo ten výše zmíněný průvod, defilé postav od Abela, Henocha, přes postavu Noe, Abrahama, Sáry, Mojžíšových rodičů, Mojžíše až k prorokům. Muži i ženy. Svědkové, kteří měli také své pořádné slabosti, také byli unavení a měli někdy málo trpělivosti víry. A přece každý z nich byl v něčem živým dokladem toho, že věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a pevně počítat s tím, co nevidíme. A přes ně pokračuje ten řetěz víry k těm, kdo žili jako svědkové evangelia po těch dalších dvacet století před námi I oni patří do toho oblaku svědků. A tahle řada jde až k nám. V tomto velkém navazování a předávání můžeme vnímat i ten svůj vlastní zápas o to, abychom byli ve svém životě Pánu Bohu blízko a zůstali mu věrní. Ve vyznání víry se učíme tomu zvláštnímu článku: věřím svatých obcování (communio sanctorum). Tak to je přesně ono. Svatých obcování, to není jenom to malé společenství, ve kterém se každou neděli scházíme, abychom naslouchali Božímu slovu a byli takto spolu. Je to společenství víry, do kterého, jak říkali i reformátoři a nejenom oni, patří kromě té církve bojující také církev zvítězilá. Také ti, kdo nás předešli. A nejde snad ani tolik o nějaké tajemné až mystické společenství, které přesahuje čas jednoho života, ale jde spíš o to navazování, o věrnost duchovnímu odkazu v nových situacích a v osobní odpovědnosti za to, co jsem i já ve víře od Pána Boha přijal. Ekumenický překlad tu použil slovo paměť. Mějte v paměti…Vystihl tím přesně, o co tady jde. Protože ve víře jde o paměť, nikoli o pouhé vzpomínání.. Je rozdíl mezi společenstvím těch, kdo jenom vzpomínají a těch, kdo žijí z paměti víry. Je rozdíl mezi sborem, který jenom vzpomíná na svou krásnou minulost, na své předky a na plné schody konfirmandů před 70 lety a současně vzdychá nad tím, jak ta naše generace už to tu musí jenom nějak doklepat, a mezi sborem, který žije ze skutečně živé paměti víry, je zaměřený k budoucnosti a promýšlí odpovědně svou situaci před Bohem. Ten rozdíl mezi pouhým vzpomínáním a duchovní pamětí víry pojmenovává autor epištoly přesně: Myslete na to, jak ti, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží, dovršili svůj život a následujte je, nebo v textu téměř „napodobujte je“, ve víře. Ve víře v Ježíše Krista. Ani v paměti církve a v paměti sboru nejde o pouhou úctu k těm, kteří svým životem věrohodně dosvědčili cenu a hodnotu evangelia,. Nejde o to jen pokyvovat hlavou a říkat: „ten Hus a ten Komenský opravdu dokázali celým životem ukazovat ke Kristu“, to by bylo málo, jde nakonec vždycky také o naši víru a naše následování. O víru těch, kdo byli před námi a věrohodně se spolehli na Ježíše Krista ale také o víru naši a o to, jak se my ve své víře budem k Ježíši Kristu vztahovat. I dnes jde o víru, která není jenom uznáváním něčeho, ale je cestou za Kristem. Má cenu si připomínat Mistra Jana Husa a to, že Ježíš Kristus byl pro něho první a poslední autoritou jeho života, jestliže to i pro nás bude inspirace a posila k tomu, abychom se sami otvírali Kristu jako autoritě života našeho. I na Mistra Jana Husa se dá jenom vzpomínat, a jestliže za věrností jeho života Kristu sami nezaslechneme tu výzvu: Proto i my….. a nezačneme si ji před Pánem Bohem rozříkávat pro svou situaci a do svého života viry, pak zůstane jen u toho vzpomínání na to, co bylo a už není. A takové vzpomínání náleží spíš historikům, ale ne společenství víry. Tady jsem, sestry a bratři, také nově začal chápat, proč autor epištoly vyznává, že Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky, právě v této souvislosti paměti sboru a církve. Najednou nás soustředí na něho. Ale vždyť právě tam, kde si připomínáme svědectví víry těch, kdo byli dávno před námi, jde na prvním místě o Krista a o naši důvěru k němu a jeho slovu. On nás s nimi propojuje. Jeho slovo: Pojďte za mnou, které slyšeli do svého života oni, můžeme stejně slyšet i my. A jsme oslovováni stejným Kristem, jakým byli osloveni i oni. V tom smyslu platí, že Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky.. V tom, že jeho slovo a svědectví celého jeho života se v proměnách doby nemění, nepřizpůsobuje tomu, co zrovna frčí. V tom, že v každé době zůstává výzvou k pravdivému životu před Bohem i před druhými lidmi Jenom se stále proměňují situace, ve kterých si jeho slovo milosti a pravdy rozříkáváme pro sebe, pro své rodiny a pro dobu a otázky, před které jsme stavěni právě my a naše generace. Ta doba je samozřejmě docela jiná než byla za prvních učedníků, je také docela jiná, než byla za Mistra Jana Husa, nebo třeba i za Cyrila a Metoděje na Velké Moravě. Ale stejně jako tehdy není Kristovo slovo totožné se schématy myšlení, na která si prostě zvykneme a už nevnímáme, že jsou falešná a někdy i nelidská. Je i pro nás stálou výzvou k vnitřnímu obratu, ke změně smýšlení i jednání a vnáší požehnaný neklid do stojatých vod v církvi i mimo ni. Tentýž Ježíš, který oslovil i Jana Husa a stal se mu cestou pravdou i životem, se chce v odlišných podmínkách stát cestou, pravdou a životem i pro nás. |
