Kázání ze dne 14.10. 2012

Text: Žalm 133

Čtení: 1 Kor 12, 12 - 13 a 27


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  Milé sestry a bratři,
na rozdíl od překladu ekumenického i kralického je v původním hebrejském znění na začátku našeho žalmu otázka, nikoli pouhé konstatování. Žalmista se tu ptá: Co je dobro? A kde mohu prožít blaženost, štěstí? Jako by tady tou otázkou žalmista nejprve doprovázel všechny ty, kdo se takto ptají. Co je v našem životě skutečně dobré? A nejenom to, ale také: V čem mohu v životě prožít něco opravdu krásného, v čem mohu pocítit štěstí, radost? Obojí jako spojené nádoby patří přece k našemu životu: Hledáme a ptáme se po tom, co je dobro, klademe si otázku po smyslu života, po životních hodnotách, po tom, co stojí za to, abychom tomu v životě věnovali energii a co naopak za nic nestojí a my tím veliký Boží dar života jenom znehodnocujeme. Myslím, že s touto skrytou otázkou přicházíme také na bohoslužby a důvěřujeme, že právě ze slova Božích a kristových svědků můžeme zaslechnout i v dnešní době odpověď, která nám ukáže dobrý směr. Ale zároveň je v tom žalmu vyjádřena zcela přirozená lidská touha po štěstí, po radosti, po tom, z čeho se smíme těšit. Po té přidané hodnota života, který je přece vždycky víc, než jenom to, co se má a nemá. To je to první, co slyším z tohoto žalmu: Bible si prostřednictvím svých svědků klade základní lidské otázky, které si aspoň někdy položí každý člověk. Právě v nich nás chce doprovázet. A neptá se jenom po etických hodnotách života, ale zároveň má veliké porozumění pro životní plnost, krásu, radost a potěšení Nejen „jaké dobro“, ale také „jaké blaho“….. Obojí patří také v biblickém svědectví o životě před Boží tváří dohromady. Už toto může být v naší době pro někoho nečekaným objevem: že víra je radost, že je to pozvání k bohaté plnosti života, že nevlastnějším obsahem víry není nějaké : tohle smíš a tohle ne. Víra je hledáním dobra, ale také krásy, životního štěstí a potěšení. Takový je život před Boží tváří a takový život nám Pán Bůh nabízí - život plný.
Ale teď si všimněme, jak tu žalmista v hledání dobra, radosti, krásy a potěšení nepodává návod, jak na to, ale v té jeho otázce je spíš veliký údiv: „Hle“ nebo spolu s kralickými překladateli to starodávné „aj“. To jsou slovíčka údivu, která vyjadřují až jakési překvapené prohlédnutí, téměř prozření víry. Před věřícím žalmistou se tu otvírá pohled na to, jak našemu životu rozumí Pán Bůh a také údiv nad tím, jak je to vlastně až nečekaně jednoduché a prosté….. „Hle“ co je dobré a co je rozkošné? Pohleď člověče spolu se mnou v údivu víry, kde se to dobré v životě nejvíc potkává s tím krásným, potěšujícím a šťastným. A žalmista nám docela obyčejně poukáže do pěkných lidských vztahů: Hle, je to tam, kde bratři žijí svorně. Kde jsou v tom pravém slova smyslu skutečně spolu…. Ta slova ukazují ke společenství kolem stolu, k tomu, že všichni v kruhu sedí pospolu, jeden vedle druhého, pohromadě. Tvoří společenství vzájemné úcty a náklonnosti přesto, že každý je v tom společenství jiný. Kralický překlad o „přebývání v jednomyslnosti“ nás v dnešní době může maličko zavádět k představě, že svorné společenství je něčím, v čem jednotlivci ztratí svou osobitost a tak trochu začnou oblékat, řečeno obrazně, stejnou uniformu. Mnozí i vážně hledající lidé mají právě v dnešní individualistické době strach z toho, že se s takovým znásilňujícím společenstvím setkají právě v církvi, že se tu setkají se společenstvím, do kterého nezapadnou, pro které nebudou dost dobří, nebo které je začne pomalu zpracovávat do jednolité duchovní podoby a obere je o jejich osobní svobodu. Je smutné, že tato obava bývá někdy oprávněná. A běda církvi, která svornost před Boží tváří začne svévolně zaměňovat za uniformitu a podivnou jednotu, do které se nevejde nikdo, kdo je jen trochu jiný a kdo klade otázky, které nejsou příjemné. Ale biblická svornost, bytí spolu, nad kterým tu žalmista žasne jako nad největším životním dobrem a potěšením, je jiného druhu. Svorni jsou ti, kdo mají společný cíl a společnou cestu ve společenství, v němž každý může zůstat jedinečný a jiný než ti druzí. Je to jednota a svornost, ve které se lidé vzájemně doplňují, podpírají i když jsou každý jedinečný a jiný. Je to svornost, ze které není nikdo vyloučen. Kruh, který je otevřen zdravým i nemocným, sytým i hladovým, silným i slabým. Každý tu najde své jedinečné místo.
Právě takové společenství této jedinečné svornosti tu v údivu víry zažívají poutníci, kteří z celého světa přicházejí do jeruzalémského chrámu. Každý přichází odjinud, z jiných životních podmínek, ale také se svými nepřenosnými životními osudy, starostmi a radostmi. Tento žalm je totiž zasazen do poutnického společenství lidí, kteří v jeruzalémském chrámu slaví společnou bohoslužbu. Nevznikl jen tak náhodně, spíš vytryskl ze zkušenosti té nesamozřejmé vzájemné svornosti a vzájemného společenství těch, kdo se tu setkávají na chrámovém nádvoří před Boží tváří. Právě tady při bohoslužbě, si vděčně a v údivu mohou uvědomit: patříme k sobě, máme stejnou naději, stejný životní cíl. A teď si to ponesou s sebou dál, i když z toho chrámového nádvoří odejdou. A snad se to, z čeho má ten žalmista takovou radost, ani nedá pořádně vyjádřit slovy, ten žalm je až pozoruhodně krátký a navíc plný obrazů. Je však za ním zkušenost víry, zkušenost Božího dobra a slitování zkušenost radostná, že tu smíme stát jeden vedle druhého, takoví, jací jsme se všemi vadami na kráse, společně chválit Boha, a společně čekat na jeho slova do našeho života. Ne, není to nic laciného ani samozřejmého. A toto společenství rozhodně není žádným společenstvím lepších a dokonalejších lidí. Však se tomu, ten žalmista také sám diví: Aj, aj…. Tahle svornost je div. Tak se podívej, kde najdeš dobro a také potěšení a radost: tam, kde se lidé sejdou jeden s druhým. Ale ne jen tak jako kamarádi, nejen tak, jako ti, kdo se občas rádi vidí, ale jako ti, kdo se scházejí ve jménu Božím, před Boží tváří a ty jejich vzájemné vztahy to začne určovat, proměňovat, a prostupovat. Snad nejvíc při společné Večeři Páně v kruhu kolem stolu Kristových darů, si i dnes vždycky uvědomuji, co je to ten úžasný dar svornosti, o kterém tu mluví žalmista. Když smíme tak jeden jako druhý stát vedle sebe, vyznávat své hříchy a vzájemně si odpouštět a přát pokoj, je to dobré a je to také veliké potěšení a radost. Nejlépe to asi vyjádřil apoštol Pavel obrazem sboru a církve jako těla Kristova, ve kterém má každý své nezastupitelné místo. Jsme zvyklí, a patří to k sympatické evangelické pravdivosti, dívat se na společenství církve kriticky. Také Boží slovo nás v tomto příliš nešetří a odhaluje všechno, co je nepravdivé a nevěrohodné. A je to tak dobře. Ale dnes chci s žalmistou poděkovat a chválit Pána Boha za to, co i v tomto společenství bratří a sester prožívám a snad i společně prožíváme jako radost a potěšení. Za ten div, že při všech svých chybách a nedostatcích, smíme tvořit společenství svornosti, do kterého smí přijít každý, aniž by byl nucen oblékat nějakou duchovní uniformu, nějak se tvářit a vzdávat se své svobody a jedinečnosti. Chci s žalmistou děkovat za dar církve v tomto světě, za dar sboru v tomto městě, za dar společenství Večeře Páně, kdy přes všechny naše rozdíly poznáváme, že Kristus je uprostřed a proto patříme také jeden k druhému a smíme tak také ty cesty jednoho ke druhému stále aktivně hledat.
Je to jako výborný olej, jako výborná mast, jako vonný olej - to jsou hutné obrazy, ve kterých to voní a ve kterých olej požehnání stéká po hlavě na bradu a pak i na šaty, seshora dolů, tak jako k nám přichází Boží požehnání. Vždyť je tu řeč o áronském velekněžském pomazávání vonným olejem, symbolem Božího požehnání, kterým je člověk tak nějak provoněn a stává se representantem toho, čím chce Pán Bůh náš rozdělený svět s jeho konflikty znovu obdarovat. Tak moc dobré to je, když bratři žijí svorně. Žádné divy a zázraky pro oko, prostý soulad, v němž se projevuje to, co Pán Bůh chce, čemu žehná, a co podporuje. A k tomu patří i ten druhý obraz hermónské rosy, která kane na sionské hory. Ve vyprahlých oblastech Palestiny má rosa na vrcholcích hory Hermón blahodárný účinek pro celé okolí. Tak blahodárné to je, když bratři a sestry žijí svorně. Jako požehnání rosy na vyprahlé zemi. Jaké dobro a jaké blaho, když se i společenství lidí, kteří se scházejí kolem slova Kristova, může stávat svými vztahy takovou osvěžující rosou a pozváním pro všechny vyprahlé a žíznivé. Amen