Kázání ze dne 27.1. 2013

Text: Žalm 131

Čtení: Mk 4, 35-41


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  

Milé sestry a bratři,
                poutní žalmy, mezi které patří i žalm 131, jsou jedinečné v tom, že rozumí životu věřícího člověka a celého společenství jako opakujícímu se putování na bohoslužby, do blízkosti Hospodinovy. Společně i jako jednotlivci putujeme k místu, kde můžeme načerpat posilu i orientaci do všedních dnů. Smíme celý svůj život žít s pohledem zaměřeným k opěrným a orientačním bodům Božího slova od bohoslužby k bohoslužbě, od neděle k neděli. Při vycházení i vcházení, jak to formuluje žalm 121. Tak si stále připomínáme, že celý náš život se odehrává před Boží tváří, coram Deo. Žalm také v hebrejském znění a pak správně i v kralickém překladu jménem Hospodinovým začíná. Boží jméno předznamenává jako znaménko před notovou osnovou všechno ostatní:, předznamenává celý tvůj život: Hospodin, adonaj –Pán můj, ten, který říká: jsem, který jsem s tebou, jsem ten, kdo je stále přítomný ve tvém životě. Hospodin tě doprovází. Hospodin nás doprovází. Proto také křtíme ve víře své děti, abychom si to viditelně až hmatatelně přivlastňovali jako duchovní posilu i pro další cestu našich rodin. A abychom se na to rozpomínali se i v čas úhoru a všelijaké tísně.
A je to také žalm připisovaný králi Davidovi. To není u poutních písní zcela samozřejmé. Máme jich v žaltáři 15, ale odkaz na tohoto izraelského krále najdeme jen u čtyř z nich. Proto se nám i do tohoto žalmu může při jeho čtení promítat celý Davidův život jako konkrétní biblická ilustrace dlouhého duchovního zrání. Právě jméno krále Davida s jeho nejednoznačným a pohnutým životem mi velmi pomáhá při odkrývání smyslu a hloubky tohoto žalmu duchovní pokory. Rozumím mu jako osobnímu bilancujícímu vyznání člověka, který toho před tváří Boží už hodně ve svém životě prošel, zažil výšiny i hlubiny, mnohému ve svém životě mohl také tvrdě porozumět jako Božímu soudu nad sebou a svým jednáním i jako Božímu osobnímu odpuštění, kterého je možné se pevně zachytit. Je to biblické vyznání člověka, který se také bolestně dotkl tíže vlastní slabosti, vlastního selhání a prohry a to právě ve chvíli, kdy si tak trochu jako král s jistou mocí začal hrát na malého Pána Boha a začal svévolně rozhodovat o lidech, ať už o Betsabé nebo jejím muži Uriášovi. Právě tento David, nebo snad i člověk, který se v tomto izraelském králi vnitřně poznává a prochází vnitřně tou davidovskou cestou víry, tu vyznává jako úplně první: Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce, nebo ještě výstižněji přeloženo: Srdce se mi nedme pýchou. To je to, k čemu na prvním místě dospívá ve svém dlouhém životě ten, kdo není jako z vzorové biblické dějepravy, ale přesto byl jeho život od počátku protkán uzdravujícími doteky Božího slova. Dospěl k pokoře, k tomu, že přestal být domýšlivý sám na sebe. Jak podobné je toto vyznání také životní cestě Ježíšova učedníka Petra, který na konci svého evangelijního příběhu vyznává velmi tiše: Ty víš, Ježíši, že tě mám rád….. i když nemám být ve vztahu k tobě na co pyšný. A také Petr se v evangeliu stává obrazem věřícího člověka. Srdce se mi nedme pýchou. Věřím, že Pán Bůh se nám dává poznat v našich životech i v dnešní době také proto, abychom se a to někdy i tvrdě učili skutečné pokoře života, o které je řeč v tomto žalmu. Bůh, který je jeho předznamenáním, se dává poznat právě jako ten, kdo se pyšným protiví a pokorným dává poznat svou milost. A přece je zároveň potřeba říci, co tato pokora, ke které vede pravdivý život před Boží tváří, neznamená. Čím tato pokora není! Protože i se slovem pokora si někdy příliš snadno zahráváme a příliš snadno ho užíváme a to právě v církevním prostředí. Být pokorný neznamená, že bych si jako člověk neměl být vědom své jedinečné ceny a hodnoty a to právě před Bohem a před jeho tváří, kde jinde… Výstižně to říká katolický teolog Anselm Grün a teď cituji: „Protože vím, že jako člověk mám nedotknutelnou božskou cenu, totiž cenu před Bohem, mohu se přijmout tak, jak jsem. Jsem cenný i ve svých nejistotách a zábranách. Pocit vlastní hodnoty není nafoukanost, je to mnohem spíš cit pro vlastní cenu ve všech slabostech a mezích. “ Tolik Anselm Grün. Někdy se právě v církevních kruzích potřebná sebedůvěra a vědomí si vlastní ceny vydávalo za pýchu v jakémsi falešném a nepravdivém vyznávání, že před Bohem jsme tak hříšní, že nejsme vůbec nic. Je to přesně naopak: Právě před Bohem a právě před jeho tváří má každý lidský život, i ten který se v tomto světě výkonů a síly ztrácí a nemá co vykázat, svou nenahraditelnou hodnotu a cenu. A my se tomu naléhavě učíme právě coram Deo. Nebýt pyšný, neznamená ke všemu mlčet a sebe sama mít za nic. Pokora souvisí spíš s tím někdy až bolestně nabývaným vědomím vlastních hranic ve vztahu k sobě, k druhým lidem i k tomu, co mne obklopuje. Pýcha je podle diagnózy Písma všude tam, kde se třeba jen v malém, nepatrně, po milimetrech začnu posouvat na místo, které náleží jen Pánu Bohu.
A čím déle promýšlíme Boží laskavou přítomnost v našem životě, uprostřed jeho všelijakých zvratů, tím víc dospíváme k pravdivosti žalmistova vyznání: Srdce se mi nedme pýchou. A s tím nějak úzce souvisí i ta postupná ztráta povýšeného pohledu. Tady už nejde jen o mne, ale o druhé lidi. Proč pociťuje řada lidí a někdy oprávněně u křesťanů jakousi blahosklonnou morální nadřazenost a sklon soudit ? Proč se mnozí lidé bojí přijít do společenství křesťanů, protože mají strach ze sudičské atmosféry, ve které by neobstáli a kvůli které by se museli všelijak stylizovat ? Dovedeme je atmosférou našich společenství a také konkrétními postoji přesvědčit o tom, že se nemusejí obávat? Právě s tím se učíme zápasit, když se poctivě vystavíme Ježíšovu slovu a jednání s lidmi v evangeliích. To, co ho oddělovalo od jinak příkladného života tehdejších vykladačů Božího zákona, byl právě jejich povýšený pohled. Jinak se s nimi v mnohém ztotožňoval.. Ale právě ta kritika povýšeného pohledu ho nakonec stála život. Právo rozsuzovat dobré a zlé a právo vyjádřit se i při vědomí vlastní nedokonalosti kriticky o tom, co i kolem nás i ve společnosti všelijak degraduje lidský život a svobodu, máme a někdy bychom se neměli vymlouvat na to, že se nechceme povyšovat, může to být i fráze, ale lidí by mezi námi měli poznávat, že právě společenství kolem slova Hospodinova a kolem Kristova evangelia je společenstvím, kam mohou přijít zcela nekryti a takoví jací jsou.
Neženu se za velkými věcmi, za divy jež nevystihnu, - nebo s Kralickými „ aniž jsem se vydal ve věci veliké, aneb vyšší nad to, než mi náleží“. Původně zde má žalmista asi na mysli svévolnou touhu pronikat do tajemství Božích záměrů a konečných cílů, ve smyslu slova Jobova: Jsou to pro mne věci příliš divuplné, které neznám (Job 42, 3). K čemu tu tedy dospěl ve své duchovní bilanci? Snad si k tomu i pro sebe můžeme připomenout jednoduché slovo Micheášovo, které jde až ke kořenu věci: Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem“ (Mi 6, 8) - Snad něco z toho zaznívá také ve slovu apoštola Pavla, které napsal do římského sboru: Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám, doslova ovšem: ne vysoce o sobě smýšlejíce, ale k nízkým se nakloňujíce. Kritizoval tu zbožnost, která by se ráda vyžívala ve velikých duchovních darech, někdy až v touze po velikých zázracích a duchovních prožitcích, ale zapomíná na všední službu, pomoc a solidaritu s druhými. Žene se za velikými věcmi a přitom ji uniknou ty malé, které jsou ovšem v následování Pána Ježíše těmi nejdůležitějšími. Celý žalm mne oslovuje právě tím, jak zde žalmista jako poutník víry, odhaluje jako základní a nosné pro celý život ty zdánlivě nejprostší věci víry, nefalšovanou pokoru před Bohem, která nic neubírá na skutečné lidské jedinečnosti a velikosti a zároveň vědomí vlastních hranic. Je to málo? Myslím, že je v tom celé východisko života víry.
Svou duchovní bilanci pak tento davidovský žalmista završuje slovem, které uprostřed neklidu našich životů přichází jako z jiného světa: Chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky je ve mně má duše. To je postoj toho, kdo na Bohu nevymáhá, co si sám usmyslel. Chovám se klidně a tiše, ne lhostejně a nezodpovědně, protože jsem mohl uvěřit, že jsem spolu s celým světem v dobré Boží ruce. To je to směřování víry, ke kterému nás uprostřed všeho našeho neklidu zve slovo tohoto jedinečného poutního žalmu. Zastavuj se poutníku, od neděli k neděli a otvírej se tomuto pokoji, který není zaslíben jinde, než v Boží blízkosti. Hebrejský výraz může také znamenat „umlkám duší. Umlkám před Bohem. Ztišuji se v důvěře spolu se vším, co pro mne zůstává nezodpověditelné. Nádherný obraz, který zde žalmista použije, vyjadřuje pokoj dítěte, které dostalo od své matky to, na čem je naprosto závislé. Je to jeden z nejkrásnějších obrazů důvěry, jaký v bibli máme. Jako když učedníci prožili ve svém strachu uprostřed marného veslování v bouří na lodi s Ježíšem chvíli darovaného utišení., jak jsme to slyšeli v dnešním čtení: Proč jste tam ustrašení? Ještě nemáte víru? Chovám se klidně a tiše. To není žádná samozřejmost, je to úžasný Boží dar. Ale je dobře, že toto svědectví o tomto úžasném Božím daru v bibli také máme. Jako by nás tento žalmový závěr vracel opět ke křtu, kterým někde na počátku odevzdáváme své děti i svůj vlastní život do Božích rukou. Je o nás dobře postaráno, i když to mnohdy nevnímáme a tu Boží ruku nevidíme. Přesto to platí. Očekávej Izraeli na Hospodina. Nepřestávej očekávat. Očekávejme na Hospodina, někdy navzdory všemu. Nyní i vždycky.