Kázání ze dne 19.5. 2013 (Svatodušní)

Text: Skutky 2, 1-9

Čtení: Gn 11, 1-9


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

 Milé sestry a bratři,
když Duch Boží zavane, tak se věci v církvi dávají do pohybu. Druhá kapitola Skutků to popisuje jako zvuk z nebe, jako když se valí prudký vichr. Je to výstižné přirovnání: Před takovým vichrem totiž nic pořádně nezajistíš. Zabouchneš za sebou, ale ten vítr ty tvoje dveře zase otevře. Jako vitr začne Duch Boží vyrážet všechny závory, kterými se uzavíráme proti druhým, začne bourat hranice, které jsme si mezi sebou často zcela zbytečně nastavěli. Zavřené dveře, domy, srdce se otvírají. To ukazuje právě tato svatodušní kapitola. A to nám také přes vzdálenost dvou tisíciletí vzkazují první svědkové Vzkříšeného jako svou duchovní zkušenost a jako veliké zaslíbení i pro nás. Duch svatý, který jak to vyjadřuje staré křesťanské vyznání – z Otce i Syna vychází, vede k tomu, že si začínáme rozumět a můžeme se na sebe skrze Krista a jeho odpuštění navzájem dívat jinýma očima. Duch svatý nás také tlačí k tomu, abychom ve světle Kristova evangelia přehodnocovali všelijakou naši uzavřenost a sebespokojenost. Kde nás to začne trápit, tam už ten jeho blahodárný vichr začíná proudit. Provětrává základy, na kterých sami ve své víře stojíme a vede nás k tomu, abychom se ptali, bez čeho se v církvi neobejdeme a co je naopak potřeba změnit.... Kniha Skutků apoštolských by se tedy měla spíš jmenovat : Když Duch Boží zavěje. O tom je totiž celé její svědectví. Ne o tom, jak si to apoštolové pěkně vzorně naplánovali a pak podle toho plánu prostě krok za krokem postupovali, ale o tom, jak je Duch svatý zastavoval, přemáhal a otvíral často překvapivě a někdy i dost nepříjemně důsledkům evangelia Ježíše Krista.
Vůbec se nedivím, že když Lukáš popisuje tuto událost, která se stala o židovských letnicích v Jeruzalémě, popisuje ji tak trochu ve velkém stylu. Pravděpodobně vypisuje tehdejší události o dvě generace později, v době, když už tu byla hustá síť křesťanských sborů v Malé Asii a v Evropě, kdy už evangelium dávno překročilo hranice židovského světa a křesťané si uvědomili, že Ježíš Kristus je velikou nabídkou plného života pro každého člověka. V tom je ten úžasný svatodušní zázrak. Ale než si to uvědomili a než to přijali vnitřně za své, bylo to i pro ně samotné pořádné těžké. Byl to Duch Boží, který i apoštola Petra poprvé přivedl k římskému setníku Korneliovi a jeho rodině, přestože Petr jako žid nikdy předtím do pohanského domu nevkročil. To, v čem vyrostl a co stačil kdysi duchovně promyslet, už nestačilo. Teď vypráví o Ježíši v pohanském domě a křtí ve jméno Ježíše Krista Kornelia i s jeho blízkými. Duch Boží zavál v jeho životě. A tentýž Duch také přivedl rozptýlené hloučky křesťanů, když prchali před pronásledováním z Jeruzaléma a byly před zánikem, k tomu, že v Antiochii začali poprvé kázat evangelium také pohanům....... a nezanikli. Naopak, začalo jich přibývat. A dokonce si i ostatní lidé v Antiochii začali vyprávět, že tohle otevřené společenství židů a pohanů jsou nějací ti kristovci. To všechno je za tím prudkým vichrem z nebe, za Duchem Kristovým, bez kterého bychom i my ustrnuli, ale vlastně bychom tady ani nebyli, protože by se k nám evangelium vůbec nedostalo.
Ale všimněme si už té první věty: Když nastal den letnic, byli všichni shromáždění na jednom místě. Pospolu. Jako společenství. A to „být pospolu“ potom Lukáš popíše jako jeden z hlavních znaků církve. Bylo to v horní místnosti domu, kde pobývali. Ale už tam nebyli uzavřeni ze strachu před Židy, jako po událostech Velkého pátku. Očekávali. Ta oddělenost tu už měla svůj smysl a cíl. Byli tu proto, aby se modlili. A modlit se neznamená, že děláme nějakou hygienu duše, ale znamená to že chceme očekávat na Pána Boha, na jeho možnosti, na jeho sliby. Proto byli takto pospolu. Ten důraz na modlitbu tu není jen tak. I když věci Ducha Božího, kterými sami nikdy nedisponujeme, přicházejí náhle, jak to popisuje i Lukáš, přesto to není tak úplně z ničeho nic, že by jakéhokoli člověka na ulici zasáhl znenadání nějaký hukot od Boha. Je tu společenství, které se modlí a jestliže se modlí, tak očekává a není to společenství duchovně lhostejné. Duchovní lhostejnost žádná zaslíbení v celém Písmu nemá. Modlitba ano. Vždyť i svatodušní písně jak ty staré tak i ty nejnovější, které i dnes zpíváme, jsou především modlitbami a očekáváním, tak je zpívejme, jako když se modlíme – přijď již, přijď, Duchu Stvořiteli, přijď a proměň svět náš celý....... Zavítej k nám, Duchu svatý. Ó, tvůrce, Duchu svatý, přijď. Přijď již Duchu svatý, přijď k nám... buď stále naším učitelem....... Takové očekávající „uzavření se“ je něčím, co sami velmi potřebujeme, jako jednotlivci i jako sbor a církev. Právě proto, abychom nebyli jen organizátory, ale Kristovými svědky..... I každá bohoslužba je něčím, co nás vždycky znovu vede uprostřed všeho, co přinášíme s sebou, s čím zápolíme i co se nám nedaří, k očekávání na Boží možnosti, na to, co pro nás Pán Bůh připravil, k očekávání na jeho Ducha, ve kterém se nám Kristovo slovo stane opět slovem ukazujícím nám směr. Nemáme to ve svých rukou, jsme stále odkázáni na Boží sklonění a na dary jeho Ducha. Ale zároveň berme vážně Ježíšovo slovo že, kdo tluče, tomu bude otevřeno. Ať je pro nás každá neděle a každá bohoslužba a každá naše modlitba posilou z toho zdroje, který je v Bohu, který je u Krista a který je v Duchu svatém.
To, co se tu děje v životě prvních křesťanů se děje o svátku židovských letnic. O radostné slavnosti sklizně a vděčnosti za dary života. A tady právě o tomto svátku přichází ten největší dar, Boží stvořitelský Duch, Boží život sám, který může i ten náš život proměňovat, otvírat ho výzvám Božího království a jeho užitkům. Je to završení a naplnění starozákonního prorockého slibu o vylití Ducha Božího. A je to slib stejně radostný jako celý průběh letnic.
A je opět jedinečné, jak Lukáš ten zvuk a vichr Ducha svatého popisuje : A ukázaly se jim jako by ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden. Jako by je to obraz, který ukazuje k ohni z nebe. Oheň z nebe. Oheň, který způsobí, že se lidé opravdu rozhoří pro Krista a jeho dílo smíření a pokoje v tomto světě. Tak to Pán Bůh zamýšlí a chce. Tak působí Duch svatý i dnes, když se rozhoříme pro Krista a jeho dílo smíření a pokoje v našem světě. Není to žádný zničující oheň soudu, který chtěli učedníci kdysi svolat na samařskou vesnici, která je s Ježíšem nepřijala, Vzpomeňme na to vyprávění, které nám ne náhodou zaznamenal jako jediný právě autor Skutků - evangelista Lukáš: Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil?..... A co jim na to Ježíš odpoví : Nevíte, jakého jste ducha. Svolávat na někoho oheň z nebe a Boží tresty, to není z ducha Božího, to není z ducha Kristova..... a tak to není ani naše věc. Ten skutečný oheň Ducha Božího a Ducha Kristova vede naopak k tomu, k čemu ukazuje celý Ježíšův život. K daru vzájemného porozumění, sblížení, překračování hranic a stejné trpělivosti s tím druhým, jakou má Pán Bůh se mnou.
Tak totiž evangelista Lukáš pochopil o dvě generace později i to první naplnění Duchem svatým, když vypráví o tom, že všichni, kdo ten dar Ducha tehdy přijali, začali promlouvat jinými jazyky. Jistě se tu jednalo o tzv. glossolálii - mluvení v jazycích, které zvláštním způsobem vyjádřuje chválu a radost ze skutků Božích. Ale Lukáš tu vidí tento projev chvály ještě v jiném světle. Vždyť právě on už má zkušenost, že tam, kde je Duch Kristův, tam si najednou lidé začínají rozumět a to i přesto, že každý z nich mluví jinou řečí. Tam si také začali mezi sebou rozumět židé spolu s bývalými pohany. Tam je viditelně, díky Kristovu odpuštění, zbořena zeď, která rozděluje a působí svár, jak to vyjádří v epištole Efezským apoštol Pavel. A Lukáš už to může žít ve svém sboru, asi někde v Řecku. Žije to jako úžasnou a osvobozující realitu víry. Kristus a jeho Duch nás spojuje navzdory všemu, co tomu stojí v cestě. Jenom on to způsobil tak, že to opravdu platí a my to máme vzít zcela vážně na vědomí. To je ta úžasná věc, která je jeho darem...... A tak se tu i glossolálie stává v Lukášově svědectví druhé kapitoly Skutků nástrojem vzájemného porozumění. Všichni se diví, že si v té chvále vzájemně rozumí a že to není žádná opilost, která by za chvíli pominula, ale trvalý dar Ducha, který jenom nesmíme promarňovat a znevěrohodňovat svou vlastní tvrdostí a sobectvím. A když člověk tuto realitu z Ducha Božího příjme, tak je mu v životě opravdu dobře a tak trochu veseleji jako po mladém vínu A mají jistě pravdu všichni vykladači, kteří právě v události daru Ducha svatého vidí pravý opak zmatení jazyků a vzájemného neporozumění, které podle 1. knihy Mojžíšovy doprovází lidstvo od chvíle pyšné stavby bábelské věže, která měla sahat až do nebe. Když si lidé chtěli udělat jméno z bohorovné pýchy, která i se všemi technickými dovednostmi a vymoženostmi nepočítá se svými hranicemi a poroučí nejen větru a dešti, ale i druhým lidem, pak si najednou přestali rozumět. Darem Ducha svatého končí tento blábolov, jak to vždycky nazýval br. profesor Heller a cesta ke vzájemnému porozumění a přijetí je otevřena. A tento dar je dáván celému společenství, ale zároveň také každému zvlášť. A každý skutečný sbor, který je otevřeným, nesudičským společenstvím a zároveň bere vážně Ježíšovu výzvu k obrácení a k pokání, je toho malým důkazem. A takovým malým důkazem je i každé společenství Večeře Páně, ve kterém jeden jako druhý před Kristem uticháme a společně přijímáme pokrm, nápoj k duchovnímu nasycení a Kristovo odpuštění a posilu k životu v jeho stopách.
Je dobře, že celá tato kapitola o seslání Ducha svatého nakonec vyústí k Petrovu kázání o Kristu a k výzvě k obratu života. Protože na něm a na vztahu k němu všechno záleží. K němu a k jeho dílu nám Duch svatý otvírá cestu a vede nás k témuž, k čemu vedlo Petrovo kázání už na samotném počátku církve. K rozpoznání vlastních dluhů před Pánem |Bohem, k přijetí odpuštění a pak k otevřenosti pro druhé lidi. Amen