|
Kázání ze dne 26.8. 2012 Text: Soudců 6, 1-6 a 11-14 Čtení: Mk 16, 1-6 |
když se řekne starozákonní kniha Soudců, vybaví se nám nejčastěji právě Gedeon. I děti dobře znají barvitý příběh jeho bojů s Midjánci. Jméno Gedeon znamená v překladu „ten, který bourá“. A Gedeon bude muset nejprve sám u sebe a v sobě něco rozbourat, aby se stavitelem jeho života stal opět Hospodin. Právě tady to začíná. Ale začíná to bídně a neslavně. Izraelci dělají to, co je v očích Hospodinových zlé. A tak jsou vydáni pustošení midjánských nájezdníků, kteří se vždycky objeví na svých koních, zničí úrodu a seberou Izraelcům veškerou obživu. A až tehdy se opět rozpomínají na Hospodina a zase k němu začínají volat. A on je slyší, tak jako slyšel svůj lid v Egyptě. Přesto, že s ním ve svém praktickém životě nepočítali a odsunuli ho stranou, zase se jich zastane. Proč to dělá? Protože je takový, protože je to Bůh, který se slitovává a mnoho odpouští navzdory tomu, že mu ve svém životě vyhrazujeme často nanejvýš maličké místečko vedle všeho jiného, co se nám stává božstvem a čemu sloužíme. Když jsme nevěrní, on zůstává věrny… To je nejhlubší zkušenost víry, kterou i prostřednictvím tohoto vyprávění předávají až do naší doby dávní vyznavači Hospodinovi jako největší potěšení a nejdůležitější vyznání. A tak už tehdy čtou v bibli tento pradávný příběh pro sebe, do své situace: Hospodin se nepřestává ozývat, on si znovu zastavuje a vysílá svoje lidi, a to i takové, u kterých bychom to nejméně čekali, on se nedá unavit našimi vnitřními úlety a nevěrnostmi a neřekne: Jen si volejte, když vám teče do bot, to jste měli dřív, ani mě už nenapadne, abych si s vámi znovu začínal…Ne, on udělá pravý opak. Znovu do našich životních příběhů vstupuje, znovu nás vede k svobodě od všelijakých nepravých božstev a modliček života, odhaluje jejich prázdnotu i to, že nám nakonec nedají to, co jsme od nich očekávali. Takový je Bůh, jehož slovo objevujeme i v těchto prastarých příbězích jako slovo o nás a pro nás. Bůh veliké lásky a svobody. A teď se podívejme na toho osloveného Gedeona. Chová se v něčem jinak než ostatní? Je zvláštním příkladem víry a věrnosti Pánu Bohu v té smutné době, kdy Izrael na Hospodina zapomněl? Vůbec ne. Chová se jako všichni. Čím si zasluhuje to, že si Pán Bůh vybral právě jeho? Vůbec ničím. Boží zastavení a Boží povolání je vždycky nezasloužený zázrak. Gedeon je synem nějakého Joáše Abíjezerského z Ofry, který má na svém pozemku neudržovaný oltář Hospodinu a hned vedle Baalův oltář s posvátným kůlem a jde mu to docela dobře jedno s druhým dohromady. Gedeona zastihujeme ve viničním lisu, chráněném zdí, kam není odnikud vidět. Ale on tam nešlape a nedrtí vinnou révu, ale mlátí obilí, aby zachránil aspoň ten zbyteček úrody před nájezdníky, kteří se mohou objevit kdykoli. A do toho mlácení plného strachu a beznaděje usedá Hospodinův anděl. Anděl v bibli, to je vždycky příslib odjinud, to je závan něčeho nového, co netvoříme my, ale Hospodin. Takový Boží posel totiž vždycky vnáší do života docela jiný pohled na svět, je to vyslanec Boží naděje, která je mnohem větší než všechno to, na co my sami stačíme, a co jsme schopni dohlédnout. Tahle linie andělských vyslanců dobré naděje se táhne od Starého zákona až k Novému. Až k těm dvěma mužům v bílém rouše, kteří zarmouceným ženám, které už chtějí na Ježíše jenom vzpomínat, říkají o velikonoční neděli slovo života proti všemu, co ukazuje k smrti: Nebojte se. Hledáte Ježíše, toho Nazaretského? Byl vzkříšen. Není zde……Bůh začíná s vámi něco zcela nového, tak se tomu teď znovu otevřete a nemějte strach to udělat. Potřebujeme i dnes takové anděly dobré naděje a mohu být úplně v civilu a bez křídel. Hospodin s tebou, udatný bohatýre. To je nešťastný překlad. Nechme ty bohatýry, všechny ty Ilji Muromce a jim podobné ruským bylinám a raději se držme toho mnohem srozumitelnějšího a přesného: Hospodin s tebou, udatný, statečný hrdino…….. ano, tak je to v tom hebrejském textu: hrdina. Až to člověka udeří. Je to výsměch? Vždyť stačila krátká informace o tom, jak Gedeon v lisu na víno, za hradbou, mlátí obilí a víme o něm svoje. Opravdu víme? Ano, najdeme, sestry a bratři, biblická místa, ze kterých k nám mluví něco jako Boží ironie, ale toto k nim nepatří. Hospodin tu prostě toho ustrašeného Gedeona už vidí jinýma očima. Už ho vidí jako svého povolaného, který navzdory své slabosti a strachu ponese jeho věc nejprve svým nejbližším a pak i širšímu společenství. V tom je ta úžasná Boží svoboda, že se na nás dívá jinýma očima, svýma očima, a že při tom naše hodnocení nehraje žádnou roli. Udatným hrdinou se stane třesoucí se Gedeon., nejmenší a nejméně významný v pokolení Manases, když znovu zaslechne Boží hlas a na jeho zavolání a na úkol nakonec kývne. Božím hrdinou a pastýřem Kristových ovcí se stává i podle NZ učedník Petr, který právě ztratil svou duchovní sebejistotu, selhal, ale už dobře ví, že nemá lidi vést za sebou a k sobě, ale ke Kristu. Znamená to snad, že by člověk musel nejdřív ztroskotat, aby mohl být použitelný pro věci Božího království v tomto světě? To jistě ne. Ani církev není společenstvím ztroskotanců, ale je pravda, že právě lidé, kteří mnohé nezvládli a selhali a přece u Božího slova mohli začít znovu a jinak, nás budou vždycky upozorňovat na to nejpodstatnější v naší víře a ukazovat, kdo je Bůh, kterého chceme v životě poslouchat a jít jeho cestami.. Vždyť i my se stále tomu nejpodstatnějšímu učíme u Kristova stolu odpuštění a smíření. I texty, jako je ten dnešní, jsou pro nás připomenutím, že poklad víry, poklad Boží pravdy a spravedlnosti neseme jen v hliněných nádobách, jak to vyjádřil i velký apoštol Boží milosti Pavel. A že Boží moc v lidském životě, která může život vnitřně proměňovat, je opravdu Boží a ne naše. Ale jak reaguje na ujištění, že Hospodin je s ním, Gedeon: „ Je-li s námi Hospodin, proč nás toto všechno potkává? “ …Vyprávíme si ty krásné staré příběhy o vyvedení našich praotců z Egypta, ale ty příběhy pro nás šustí papírem…. copak z toho něco vidíme a zakoušíme dneska? Vůbec nic. Hospodin nás tak akorát zavrhl…… Kdyby byl Hospodin s námi, kdyby opravdu platilo to jeho: Já jsem s tebou, pak tady budu šlapat nalité hrozny a ne zachraňovat před Midjánci co se dá. Hospodin je s námi, když se nám daří, není s námi, když jsme v průšvihu. Kdyby Pán Bůh byl, kdyby existoval, kdyby tu byl nějaký jeho zájem, tak by to nemohlo takhle vypadat. To je stará známá písnička. Ale v té písničce vždycky něco podstatného chybí. Chybí to i u Gedeona: To, že vina za mnohou duchovní mizerii padá na naši hlavu. Že souvisí s tím,, jak jsme Pána Boha odsunuli do kouta a vykázali mu místo pouze mezi archiváliemi, ze kterých už ale nečteme, jak máme jednat dnes a za co neseme odpovědnost před těmi, které vychováváme a kdo přijdou po nás. Ani staré příběhy z bible nepromlouvají automaticky. Někdy je i my čteme a jako bychom četli pohádky, které se rozcházejí s naší realitou. Když četli a znovu si vykládali tento oddíl Izraelci o mnoho let později odvlečení do Babylona, a v jejich úpravě máme asi tento text dnes před sebou, řešili podobné problémy: Proč říkáš, Jákobe, proč Izraeli, mluvíš takto: Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo, ptá se prorok Izaiáš (40, 27) Nová situace, ale staré otázky. Protože situace nás lidí před Bohem se nemění…. Ale najednou to začnou číst ti Izraelci v Babylóně ještě jinak. Vždyť Bůh nic neporušil, my jsme vše porušili, my jsme se dopouštěli a dopouštíme toho, co je zlého v Hospodinových očích, nám nevadilo, že v jednom kuse zahrady máme Hospodinův oltář a v druhém se klaníme všelijakým Baalům s jejich lacinou nabídkou prosperity a blahobytu. A přesto Pánu Bohu stojíme za to, aby se k nám znovu sklonil, aby nás znovu oslovil a dokonce nás znovu použil jako ty, kdo ponesou jeho pravdu a jeho milosrdnou spravedlnost do tohoto světa. A tak tu i ten Gedeon slyší to, co slyšeli mnozí před ním: „Vysvobodíš Izraele z rukou Midjánců. Hle, já tě posílám“. A jeho první cesta povede na zahradu jeho vlastní rodiny, kde zbourá Baalův oltář a podetne posvátnou ašeru. I to nutně patří k nadějné zvěsti o Bohu, který se nás ve své lásce a trpělivosti nepřestává znovu ujímat a stále stojí o to, abychom byli lidmi jeho spravedlnosti a pravdy. Ten pravdivý pohled na sebe sama a ochota vycházet z všelijaké vlastní polovičatosti víry. Staří pietisté vždycky říkávali : Svěř Pánu Bohu svůj život cele a on tě pak opravdu tím životem povede. A ono to, sestry a bratři, platí stále. Amen |
