|
Kázání ze dne 27.5. 2012 (Svatodušní) Text: Skutky 4, 23-31 Čtení: Ž 2, 1-12 |
učedníci Ježíšovi, Petr a Jan, jsou propuštěni od tvrdého výslechu v židovské radě. Tak tu začíná svatodušní div. Vracejí se do sboru a oznamují, že jim bylo přikázáno, aby už o Ježíšovi nemluvili. Je to buď a nebo. Buď se vzdáme toho, co je naším nezastupitelným pověřením, nebo to neuděláme, ale pak musíme počítat s pořádnými obtížemi. Možná se mnohým z vás vybaví tvrdá padesátá léta u nás nebo ta zdánlivě snazší léta sedmdesátá a osmdesátá, kdy se zdálo, že nejde o tolik, jen o menší kompromisy. A ono se najednou ukázalo, že to je vždycky buď a nebo, ve chvílích nepřízně i ve chvílích svobody, vždycky se musíme rozhodnout a důsledky těchto rozhodnutí a vnitřních kompromisů se potom táhnou s námi. Jeruzalémští křesťané, kteří tohle buď a nebo řešili úplně poprvé, neuvažovali v tu chvíli o žádných kompromisech, ale prostě byli spolu a modlili se. Čekali bychom v takové vyhrocené situaci modlitbu spíš spontánní, vlastními slovy, ale ono je to tak, že se tu spíš v malém slaví řádná liturgická bohoslužba. Na začátku je vzýván Pán nebe i země jako tvůrce všeho. On je Pánem i této nesnadné chvíle. Ano, v tu chvíli úzkosti to ten sbor prostě vyhlašuje jako něco, co platí, i když to právě teď vůbec tak nevypadá a situace tomu neodpovídá. Bohoslužba je dodnes i pro nás vyhlašováním Boží vlády, Božího nároku, příslibů, které nás vedou k tomu, abychom prostě důvěřovali tomu, co nevidíme jen tak před očima. A pak se ti, kdo jsou spolu, modlí slovy druhého žalmu: Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí. Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši“. Původně snad býval tento žalm čten při nástupu izraelských králů na trůn, připomínal jejich závislost na Bohu a zároveň je uznával jako representanty Boží spravedlnosti a dobrých Božích řádů života. V křesťanských sborech byl pak tento žalm vykládán od počátku na Krista jak pravého Božího krále, který je tím nejvlastnějším representantem Boží moci, spravedlnosti a lásky. Možná se v tu chvíli ten žalm někomu vybavil a ostatní se k němu přidali, ale mnohem pravděpodobnější je, že to byla součást společné liturgické modlitby, tak jako když my se dnes modlíme modlitbu Páně. Ale teď ten starý liturgický text známý i z chrámu a synagog, nově oslovuje. Vždyť je v něm vyjádřeno přesně to, co teď právě my do své situace potřebujeme slyšet. Slovo, které nás v tu chvíli osvobozuje od strachu. I my jsme dnes před kázáním zpívali: „Pane, dej, ať nám všem zazní slovo, které pomáhá. Těm, kdo zdoláni jsou bázní, ať se vrátí odvaha“. A po této zpívané prosbě otvíráme bibli a čekáme na Boží oslovení. Slovo může zaznít a odeznít a zůstat uzavřeno v době staré dva tisíce nebo i víc let bez ozvěny pro nás. A nebo nás osloví nově a pomůže nám k odvaze dívat se i dnes na život ještě jiným způsobem, než jsme zvyklí, obnoví naši víru, lásku, naději. A nemusí to být v tak vypjaté chvíli. Tehdy tomu modlícímu se hloučku to slovo, které pomáhá, z toho prastarého opakovaného liturgického žalmu skutečně zaznělo. A oni z něho uslyšeli pro sebe: Vždyť ta vzpoura těch, kdo mají moc, je stejně zbytečná. Ten, jenž trůní v nebesích, se jim směje. Ten který se přiznal k odmítnutému Ježíši, ten který křísí mrtvé, je přece větší než všechno to, z čeho jde strach. Vždyť on je Pánem nebe i země. A najednou nad tím prastarým textem vyskakují nadmíru aktuální souvislosti: Vždyť právě takto se nedávno v Jeruzalémě srotili Herodes, Pilát, vojáci a všichni se překvapivě dali dohromady, aby toho Ježíše konečně umlčeli, ale Bůh to zlé nakonec obrátil v dobré kříž a smrt ve skryté vítězství života. Většina to takto nevidí, ale už je tu přece něco viditelného – společenství lidí, kteří z toho žijí a žít chtějí, kteří z toho čerpají odvahu a naději. Div divoucí. Staré známé slovo opakované zpaměti z generace na generaci tu najednou znovu ožívá, posiluje a začíná řadit věci života podle pořadí důležitosti Božího království a Boží vůle s námi. Už to je svatodušní zkušenost, když biblické slovo, které jsme třeba mnohokrát slyšeli i vyslovili, najednou nově zarezonuje s naší situací. A my zakusíme, že Kristus není jen nesrozumitelný shluk písmen, ale živá skutečnost, že to jeho slovo je i do naší doby, že je přítomný, že působí i mezi námi, vstupuje do našich nejistot a skutečně zbavuje ochromující strachu z toho, co bude v budoucnosti, který nás začne likvidovat a ochromovat vždycky, když začneme žít jen z vlastních odhadů a sil. Je opravdovou pomocí a orientací na nesnadných křižovatkách života. To slovo je tu, aby nás potěšilo, ale také dodalo odvahu hledat nové cesty, jak je věrohodně a srozumitelně předat dál, i když se to kupodivu právě v době plné svobody zdá těžší a složitější než dřív. Když se toto děje, není to samo sebou a jen tak. Je to dílo svatého Ducha. Nemáme pro to lepší termín. Protože Duch stejně jako dech oživuje to, co je jinak mrtvé. Uvádí do pohybu to, co ustrnulo. A to je svědectví svatodušní: pohyb, naděje, radost, odvaha… A toto místo ze Skutků apoštolských je jedním z těch, která i nám onu zkušenost toho Živoucího prostředkují. V něm, v tom neuchopitelném Duchu, který otvírá Písma, dílo Kristovo pokračuje a prosazuje se třeba nenápadně a přes všelijaké překážky. To neznamená, že se tím momentální situace nějak zázračně, úplně bezbolestně vyřeší. Tak to nebývá ani dnes. V tom jsou příběhy apoštolů velice realistické a není tu ani stopa po nějakém křesťanském duchovním triumfalismu. Odpůrci Kristova díla mnohé své hrozby splnili už tehdy a v dějinách pak ještě mnohokrát. Už při příštím výslechu před veleradou dostanou Ježíšovi učedníci pár ran bičem, aby si ten zákaz lépe pamatovali, ale zároveň tam jeden z členů velerady znejistí a řekne: „Je to jenom z lidí? Nebo je to z Boha? A jestliže to je jen z lidí, tak to zanikne samo, ale jestli je to z Boha, tak s tím prostě nic nenaděláme“. To slovo zapůsobí překvapivě i na něho tak, že se nečekaně i když nepřímo učedníků zastane. Moudrý Gamaliel….. A teď nám ten text tím, co začne líčit, vlastně ukazuje, že k takovému zápasu o věrnost se Pán Bůh svým Duchem přiznává. Že takový zápas nejde do ztracena. V tu chvíli se toho skrze ty lidičky ujímá sám. Uprostřed modlitby prožije to ohrožené společenství nové svatodušní svátky. Letniční událost se opakuje a doslova se tu slabikuje to, co známe z druhé kapitoly, že všichni byli naplněni Duchem svatým. Znovu. To jen ukazuje na to, že nejde o jednorázovou událost, ale že na ten svatodušní div jsme odkázáni i my znovu a znovu. Z neděle na neděli. A ta dnešní neděle jako zastavení v církevním roce nám jenom připomíná, z čeho vlastně žijeme, na Koho jsme odkázáni a za co se máme modlit. Jen si ještě připomeňme z toho textu, že tu potřebnou sílu a odvahu k tomu, co přijde, dostává společenství, které není vůči svému poslání netečné a lhostejné, ale které chce být při tom, když Pán Bůh oslovuje lidi. Kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno. To platí i tady. Lhostejnost v bibli žádný příslib nemá. Nikde ho nenacházím. Ale když na druhé straně ten, kdo prosí, skutečně dostává, vůbec se při tom nemusí otřásat místo, na kterém je. Může to být naopak velice nenápadné. Ale když Duch Boží zavěje, tak nás slovo Kristovo zase správně v životě zorientuje, naděje a odvaha se probouzí a také v našich sborech se přestáváme točit jen sami kolem sebe. Otázky, jak to přežít, jak všechno udržet, jak to bude s celou církví, až si to budeme všechno platit sami, se najednou dostávají až na druhé místo důležitosti a do popředí se dostává naše pověření a úkol. A mnohem víc než to, jak to s námi bude, nás začne pálit, jak i dnes předávat evangelium věrohodněji, srozumitelněji a pravdivěji. Není naše mnohá bída v tom, když to začneme po svém obracet a myslíme si, že všechno závisí na našich odhadech, když strach o církev převáží nad starostí o věrnost v poslání a úkolu? Svatodušní svátky, které jsou neprávem v církevním roce i v církevním povědomí zatlačeny ve srovnání s vánoci a velikonocemi trochu do pozadí, nás ujišťují, že Duch svatý to naopak blahodárně obrací po svém a že to jeho obracení velice potřebujeme a také potřebovat budeme. Ale máme o ně také prosit, za ně se modlit, očekávat je a vyhlížet. Amen |
