|
Kázání ze dne 10.6. 2012 Text: Skutky 11, 1-18 Čtení: Ef 2, 14-18 |
vyprávění o křtu římského důstojníka je v knize Skutků předělem, po kterém evangelium překračuje hranice židovského světa a otvírá se lidem s pohanskou minulostí. Právě nová duchovní zkušenost Petrova, té vůdčí postavy prvního židokřesťanského sboru v Jeruzalémě, vytvoří spojnici k pozdějšímu vzniku sboru v Antiochii syrské, ve kterém budou vedle sebe poprvé jako rovný s rovným křesťané ze Židů a křesťané z bývalých pohanů. Přesto, že obsahově tu jde o křest Kornélia a jeho přátel, hlavní postavou, se kterou vše krok za krokem prožíváme, je tu především Petr, které udělá nový nesnadný posun ve své víře a přiblíží evangelium lidem bez židovské tradice. Pro Petra to není vůbec jednoduché a autor knihy Skutků si dává záležet na tom, aby ukázal, jaký se v něm odehrává vnitřní boj. Téměř jako by ho tu Duch Boží sám tlačil k tomu novému. Překročit práh pohanského domu, to je něco, co mu tradice, ve které vyrostl, zapovídá, musí vyjít z toho důvěrně známého, v čem si zvykl a je mu v tom dobře. Jak dobře to sami známe. Je snazší zůstat v tom, co jsem si už duchovně probojoval a novým otázkám se raději příliš nevystavovat. Vždycky je to příjemnější a pohodlnější. Ale najednou tu ty nové otázky vyvstávají a na odpovědi na ně neexistují žádné hotové vzorečky, žádné mustry, nejsou s nimi žádné předchozí zkušenosti…A často jsou to noví lidé, kteří nás před tyto otázky staví…. Petr tehdy rozpoznává za pozváním do Kornéliova domu skryté působení Božího Ducha. A proto krok za krokem postupně překonává a to v přeneseném slova smyslu i doslova, vzdálenost mezi sebou samým jako Židem a Kornéliem jako pohanem. Asi 50 km je to z Joppe do Caesaree, ale vnitřně je to vzdálenost celých světů, kterou v tuto chvíli začíná přemosťovat svým Duchem Pán Bůh sám. A dobře si všimněme toho, že Petrova cesta do Caesaree není výsledkem nějaké dopředu promyšlené misijní strategie, ale spíš naopak: předchází jí veliké překvapení, nechápavost, dokonce i odpor: To přece nejde, nikdy jsem nejedl nic nečistého…a přece to, co přichází z Boží strany je opačné: Vstaň, Petře a jez…. A teprve díky dalším událostem se Petrovi všechno sepne do smysluplného celku. Skoro se dá povědět, že dílo Ducha svatého, dílo Boží, dílo Kristovo zde předbíhá dosavadní duchovní poznání jeho vyznavačů. Má náskok, je napřed… Je to jedno z nejpozoruhodnějších novozákonních svědectví o tom, jak je to s těmi skutečnostmi, které mezi nás přicházejí od Boha. Někdy to může být pravý opak toho, co chceme. Pán Bůh nás může i v církvi a v církvích vést do nových situací, ve kterých už nevystačíme s tím, co jsme dříve probojovali, prozápasili, kde nepomáhá odvolání na naše předky ve víře, protože oni to prostě neřešili. Občas si i v té naší dnešní situaci, v mnohém tak zcela nové, ve které nás Pán Bůh staví před lidi, kteří hledají, touží po duchovním životě a přece už nevycházejí z žádné tradice a nám mnohdy nerozumí, připadám jako ten Petr na střeše svého domu. Nejsme i my Duchem Božím vedeni k tomu, abychom se odvažovali mnohé věci naší víry promýšlet nově a měli odvahu měnit vyjeté koleje, ve kterých se někdy pohybujeme už s přílišnou křesťanskou samozřejmostí? A mezitím Duch Boží otvírá nové důsledky Kristova evangelia pro dnešního člověka začátku 21. století? V tom je toto svědectví víry knihy Skutků jedinečné. Že nám ukazuje, jak nemáme věci Boží nikdy pevně ve svých rukou, ale že ony jsou stále v pohybu, a v určité chvíli se můžeme my sami stát prostředníky toho nového. co od Pána Boha přichází. Můžeme, ale také nemusíme. Můžeme zůstat v tom starém. Rozhodnutí je tu nakonec na Petrovi, a to je ten další pozoruhodný moment, že je to teď na něm, jestli své vidění a pak i navazující události přijme jako znamení, že do toho nového má vstoupit, nebo před tím couvnout.. Ve chvíli, kdy ten krok do neznáma udělá, nastává také obrat v něm samém, nový obrat.. Nové obrácení. Čtu tento příběh zároveň jako příběh o tom, že i obrácení k Bohu, víra, není v našich životech nikdy něčím jednorázovým a jednou provždy hotovým, ale že Pán Bůh staví naši víru do nových situací, které vyžadují nový obrat, novou změnu smýšlení a nakonec i jednání. A přitom tu vůbec nejde obsahově o nějaké nové evangelium, ale pouze o jeho nové důsledky v životě, o jejich radikální domyšlení, o univerzalitu evangelijního pozvání, které znovu a znovu bourá a překonává hranice. Ale o to jde stále i mezi námi, ne o nějaké nové evangelium, jako by to staré už nemělo váhu a nemělo dnešnímu člověku co říci. Stále tu jde o Pána Ježíše Krista, který přišel, aby zachránil hříšníky a otevřel nás milujícímu Bohu. Ale důsledky tohoto starého evangelia mohou být i dnes zcela nečekané a nové. A rozpoznávat tyto nové důsledky Kristova evangelia je i v naší současnosti těžký, ale zároveň potřebný duchovní úkol. To je smysl nebeského vidění, kterého se ale Petrovi nedostane jen tak, zčistajasna, ale všimněme si, že se mu ho dostává v čase pravidelné odpolední modlitby. Ve chvíli, kdy o svém životě přemýšlí před Pánem Bohem. V čase modlitby, která má u něho pravidelné místo. A tady se zastavme. Modlitba je důležitá i pro náš život i pro život sboru, pro další směřování církve, pro to, abychom mohli rozpoznávat, když to řekneme s Písmem: co „Duch“ praví církvím dnes a dovedli na to věrohodně odpovídat. Časy modlitby, časy očekávání. Časy pravidelné modlitby. Zůstávat osobně i ve společenství v tomto rozhovoru s Bohem….. Ty nové, skutečně proměňující věcí v církvi a v osobním životě víry nejsou a nebudou nikdy výsledkem díla chytrých manažerů a organizačních duchů. Nenechme si to namluvit ani v této době pragmatických a zkratkovitých řešení, kdy je církev v nebezpečí, že se z ní stane spíš organizace manažerů než tělo Kristovo. Ty nové věci, nové výhledy, nové cesty, se otvírají v modlitbě. To je hluboká duchovní zkušenost biblických svědků.. A tak Petr vidí velikou plachtu, spouštějící se z nebe a v ní jsou všechny druhy živočichů, čistí i nečistí, a slyší: Vstaň, zabíjej a jez. A vzepře se. To ne. Pane, ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje. Ještě nikdy. ! ! ! Ale teď nastává nová situace. Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté. A právě v té chvíli přicházejí poslové od Kornélia a najednou to všechno dostává smysl. Zase tu jde o dílo Ducha Božího, ale všechno je stále otevřené.. Vezmeš to, Petře, vážně? Ale pak už jedno na druhé navazuje. Pán ježíš Kristus tě svým dílem lásky postavil do nové situace. Končí uzavřenost. Petr to prožije skutečně na vlastní kůži. A apoštol Pavel to pak radikálně domyslí, zformuluje, dobojuje a dotáhne do praxe otevřených sborů. Často i my až zpětně porozumíme tomu, čím vším jsme připravování, abychom pochopili nové důsledky evangelia pro svůj život. Abychom se nově otevřeli hledajícím…Abychom hledali nové způsoby oslovení. Ale ta otevřenost nebyla tehdy a není ani dnes bezbřehým laciným poplácáváním se po rameni s každým. Předpoklad té otevřenosti není v nějaké bezbřehé a bezobsažné toleranci vůči všemu a všem. To z toho pak vzniká jen ten zvláštní postmoderní duchovní guláš, který žádný zápas nestojí, kdy je dobré a na stejné úrovni naprosto všechno, ale ten guláš už nemá žádnou výraznou chuť a žádnou osobitou vůni a ztrácí svou přitažlivost i pro lidi skutečně hledající. Ten předpoklad otevřenosti je hlubší. Spočívá v tom, jak s námi samotnými jedná Bůh. Spočívá v té Boží otevřenosti, tak jak nás o ní ujišťuje celé Kristovo dílo pro nás. Apoštol Pavel to vyjádří později velmi přesně: On, ne my, zbořil zeď dělící na různo. A v něm to už teď platí. To krásně ukazuje závěr. Naprosto proti dosavadní zkušenosti a praxi církve, kdy dar Ducha svatého byl svázán s předchozím křtem, tu Duch svatý sestupuje na Kornélia a jeho blízké ještě během Petrova kázání.. Pán Bůh není žádný schematik, může působit překvapivě, jinak, než jsme zvyklí a to je osvobozující. Uvědomuji si to v mnoha pastoračních rozhovorech, jakými zvláštními cestami se dnes dostávají lidé k tomu, aby začali přemýšlet o evangeliu a o víře. Jinak, než jsme byli zvyklí. Někdy zcela krkolomně nestandardně, ale přece. A Petr v tu chvíli tomu dílu nebrání a ty, na které tu sestoupil Duch svatý, pokřtí. Vždycky jde nějak o to, zda budeme v praxi našich sborů, vztahů, otevřenosti dorůstat tomu, co je v Kristu skutečností a co se nám z milosti Boží nabízí, abychom to vnitřně přijali, otevřeli se tomu a měli z toho radost. A to, že Petr pak to nové musí obhajovat před jeruzalémskými? Na tom není vůbec nic zlého. Naopak. Nové věci v církvi. ve sborech je třeba i v dnešní době poctivě zkoumat a vést o nich rozhovor, ne všechno je z Ducha Božího…to staré a to nové se potkává, Duch svatý není Duchem zmatku. K tomu rozhovoru patří i rozhovor s vlastní tradicí, s tím, co probojovávali ti před námi. Skutky apoštolské jsou tak pro nás svědectvím o nových a překvapivých důsledcích Kristova díla smíření mezi námi, ale zároveň také o poctivém rozhovoru mezi starým a novým. Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl jsi s nimi(11, 3). To je pravda. A tak to Petr začne trpělivě vysvětlovat, proč to udělal. A Lukáš, autor knihy Skutků je v tom velikým optimistou víry. Fandí takovému poctivému rozhovoru. Nakonec všichni velebí Boha za jeho vlastní rozhodnutí a tomu novému a těm novým lidem, jako je Kornélius se otevřou. A to je veliké povzbuzení svědků Písma také pro naše rozhovory a duchovní hledání a výzvy i dnes. Amen |
