Kázání ze dne 17.2. 2013

Text: Římanům 12, 17-18

Čtení: Lv 5, 20-26


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  Milé sestry a bratři,
 Pavlovo slovo „pokud to záleží na vás“, je osvobozující. Vede nás totiž k tomu, abychom si uvědomili vlastní odpovědnost a její šance. Apoštol tu nemluví o potřebě pokoje v nepokojném světě obecně a abstraktně, nenadává na to, jak je to všechno hrozné, jak lidské vztahy zvlčily a jak se vytrácí obyčejná lidská slušnost, ale mluví naprosto konkrétně do vlastních řad. Co s tím uděláš ty, co s tím uděláte vy?
Na nás, kdo ve svém životě víme o nesamozřejmém Božím odpuštění, na nás křesťanech teď záleží, aby toho pokoje mezi lidmi přibývalo. My sami nejen můžete, ale také máme něco v tomto světě skutečně posouvat k dobrému a k pokoji. Pán Bůh nás tu má také proto, abychom dobré věci, které ke skutečnému pokoji a vzájemnému smíření ukazují, opatrovali přede všemi lidmi, jak druhou část 17. verše překládají Kraličtí. A abychom dávali pozor na to, aby všelijaká nenávist, zloba, předsudky nenabyly vrch nad zápasem o porozumění, pokoj a smíření. Právě naše společenství mají být těmi místy, odkud budou stále a neúnavně vycházet i do okolního světa. konkrétní impulsy k tomu, že život ve vzájemném pokoji je možný, A já bych k tomuto Pavlovu slovu dnes, bratři a sestry, přidal, že právě jako lidé oslovení slovem Ježíše Krista, máme vždycky také jednoznačně stát na straně těch, kdo o pokoj usilují a touží jej pravdivě a věrohodně vytvářet, máme s nimi stát v jedné řadě a podporovat je, a když to nejde jinak, aspoň svými modlitbami. Když Ježíš blahoslaví tvůrce pokoje, nemyslí tím jenom na své učedníky, ale na každého, kdo ve světě k pokoji svým jednáním přispívá a pomáhá jej spoluutvářet.
Ale už to první, co mě tu zaujalo, je apoštolův důraz na to, že my sami máme na všechno to, co se děje kolem nás, osobní vliv. A že ten vliv má svůj význam, že může něco změnit. I když to bude vliv třeba nepatrný. Ale nepromarněme ho. Nemysleme si nikdy, že svým jasným postojem nemůžeme nic proměnit. V tom, že se vlastně nedá nic moc dělat, se obvykle projevuje naše nedověra. Pán Bůh to vidí zcela jinak a ukázal to i na nenápadném příběhu Pána Ježíše Krista, o kterém v době jeho působení v Galileji téměř nikdo nevěděl, ale jehož život změnil celý svět.. A tak, pokud je to na vás, nechte něco z toho, co sami přijímáte, vyzařovat také okolo sebe a věřte, že to má větší smysl, než dovedete odhadnout. „Dej nám moudrost, odvahu, pro ty mnohé kroky malé….. “, tak to zpíváme v písni 673 a o to přesně jde. Záleží také adresně na nás, jestli to v našem okolí a v naší blízkosti bude v mnohém jinak, jestli vztahy v práci budou pokojné a přímé, a to zcela nezávisle na tom, jak jednají ti druzí. A je to vlastně velice prosté: Neoplácejte zlým za zlé, vůči všem mějte na mysli jen dobré…. přejte jim dobré a ne zlé. Jestliže si někdo myslí, že je třeba na hrubý pytel hrubá záplata, vy si to nemyslete a taky podle toho ve svém životě nikdy nejednejte a nenechte se k tomu strhnout, i když je to někdy lákavé a snadné. A když už se to stane, tak mějte odvahu to přiznat a začněte znovu a jinak. A jestliže je běžné, že zlo se odplácí zlem, od vás, kdo nasloucháte evangeliu Kristovu, ať takové myšlení nevychází. Nevymlouvejme se na jiné, vždycky spíš přemýšlejme nad tím, co děláme my sami pro to, abychom žili s druhými lidmi v pokoji, aby pokoje přibývalo.
To konkrétní zaměření na mne a na tebe, na mé a tvé možnosti je naprosto typické pro celé svědectví Písma. Ne, co ten druhý, ale co já! Hledáček Božího slova je vždycky nasměrován ke mně osobně.
A tady se apoštol také dostává do blízkosti slov Ježíšových.. To co říká, je přesně v jeho duchu Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré To nás vede do prostředí a souvislostí Ježíšova kázání na hoře, k zaslíbením jeho blahoslavenství: Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, protože oni budou nazváni syny Božími - právě oni, tvůrcové pokoje, jsou a vždycky budou v tomto neklidném světě representanty toho, co je Boží, říká nám Ježíš a co zároveň ukazuje, k pravému lidství, ze kterého si Pán Bůh pak nemusí zoufat. A vždycky je pro církev ostudné a stává se spíš karikaturou než následovnicí svého Pána, když se křesťané začínají zaplétat do všelijakých předsudků, do toho co lidi rozděluje a někdy dokonce i všelijaké předsudky podporují, místo aby jim jednoznačně čelili. Tak v mnohém zklamali některé křesťanské církve i ve válce v bývalé Jugoslávii, když do evangelia vpustili nacionalizmus a vzájemnou nenávist tím ještě více rozdmýchali, než aby byli těmi, kdo druhým podávají kristovsky ruku ke smíru. Pozor na to i dnes.
V Ježíšově slovu slyšíme o člověku, který přináší svůj dar na oltář do jeruzalémského chrámu. Je to oběť za hřích, nebo prvotina z úrody? To ze samotného textu nevyčteme. V každém případě je ovšem přinesení oběti do chrámu něčím navýsost významným pro duchovní a náboženský život každého Izraelce, protože právě takto se odehrává jeho živá komunikace s Bohem a právě takto mu také vyjadřuje svou poslušnost a úctu. Ale už Starý zákon zřetelně ukazuje k tomu, že dar přinášený Bohu nelze oddělit od praktických vztahů mezi lidmi a od toho, jak se k nim chovám, Vždyť i první část Desatera obrácená k Bohu nutně souvisí s druhou částí obrácenou k člověku. Vztah k Bohu a vztah k člověku. To je už pro starozákonní myšlení něco nedělitelného. Proto nacházíme i ve 3. knize Mojžíšově ten pozoruhodný příkaz: Než je přinesena smírčí oběť za to, že někdo někoho druhého poškodil zapřením určité věci nebo vydíráním, musí to ten člověk plně nahradit a ještě přidat pětinu, a teprve v ten den může přinést oběť za svou vinu. Není jedno bez druhého. Pán Ježíš navazuje na Starý zákon a zcela jistě tu ve svém slovu nějak navazuje i na toto místo z knihy Levitikus, ale zároveň ho rozšiřuje a prohlubuje.
Nejde jenom o nějakou náhradu, buď finanční nebo v naturáliích, jak stanoví zákon, ale jde o každý nenarovnaný vztah: Jestliže se už tam, u oltáře, rozpomeneš, že má tvůj bratr něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. A všimněme si toho, kdo tu má co proti komu: Má - li on něco proti tobě. Ne ty proti němu, ale obráceně. V tom je to Ježíšovo slovo ještě radikálnější a provokativnější. Ne jestli někdo neublížil mně, ale jestli já sám jsem neublížil někomu druhému ….. jestli on něco nemá proti mně. V Ježíšově slovu je to až překvapivě takto otočeno. Zase jde o to, co já a ne, co ten druhý. Ne, kdo mě ublížil, ale komu já jsem ublížil, v čem jsem já sám zábranou k urovnání pokažených vztahů, co jsem já sám neudělal proto, aby se věci daly do pořádku. To je jistě náročné, ale právě to stále nějak souvisí s tím Pavlovým: Pokud to záleží na vás –skoro bych řekl, že se tu toto Pavlovo slovo s tím Ježíšovým přímo kryje. Je opět adresně obráceno ne na toho druhého, ale na mne samotného.
Uvědomuji si, jak i otázka, která je doporučena naší Agendou pro společné vyznání před Večeří Páně: „Jsi ochoten odpustit těm, kdo se proti tobě provinili“, může být v některých situacích trochu zavádějící a abstraktní…. Sám u sebe třeba právě dnes nemám vůbec pocit, že se někdo proti mně tak těžce provinil, že mu to teď musím před Večeří Páně odpustit. V jednom rozhovoru jsem tuto námitku už také slyšel: Nerad to vyznávám, protože si nemyslím, že by mě někdo tak velice ublížil a tak mi to připadá obecné a tím nepravdivé. Proto i já, když tuto otázku kladu, formuluji ji spíš jako odkaz k modlitbě Páně a odhodlání takto v životě jednat, než jako přímou výzvu: Teď odpusť.
Ale každá večeře Páně je pro nás příležitostí, abychom si my sami znovu uvědomili a vyznali mnohé vlastní dluhy lásky ve vztahu k druhým, abychom si uvědomovali i slova, která jsme třeba neopatrně vyřkli a někoho ranila, i to, co jsme pro druhého udělat měli a neudělali. Jak to ve svém výkladu říká výstižně Jiří Mrázek: Když ti odpustí někdo, kdo by se mohl na tebe právem hněvat, oba pochopíte a zažijete kousek Božího království. Když je na tebe někdo naštvaný, tak v tom také tak trochu lítáte oba.. “
Máme odpouštět, ale také nám je odpuštěno. A to je středem toho, co si vždycky připomínáme u stolu Páně : Tvůj dluh byl smazán Kristovou obětí. To, co si při Večeři Páně znovu nezaslouženě přivlastňuješ, je dar odpuštění, dar toho, že tě Pán Bůh přijal a také zaslíbení jeho pokoje. Takový je Bůh, o jehož vztahu k nám vypráví celá Ježíšova cesta do Jeruzaléma a na kříž, kterou si zvlášť v postní době připomínáme. Je to cesta, která v mnohém převrací mnohá naše falešná měřítka, na která jsme si ve svých životech i ve společnosti zvykli. A každé setkání s Kristem v jeho slovu, u jeho stolu, i v bratřích a sestrách okolo nás, je pro nás novou příležitostí, abychom řadu věcí ve svém vlastním životě a v našich vztazích viděli pravdivěji a také to dávali do pořádku.. Ale ten čas není neomezený. To chce asi povědět závěr Ježíšova vyprávění, který mluví o cestě s protivníkem k soudu. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu. V pozadí může být i konkrétní případ nějaké soudní pře, které je přece možné zabránit, jestliže ještě na cestě podám svému protivníku ruku ke smíření. I to je velmi konkrétní rada Ježíšova. Jen ji vzít vážně. Kolika soudním tahanicím i v otázkách manželských sporů, na které pak vždycky doplácejí především děti, by bylo i dnes možné se vyhnout, kdyby tu z jedné strany byla ochota vyjít tomu druhému vstříc a v něčem upozadit sebe sama a své nároky. Ale můžeme za tím slyšet také naléhavé připomenutí evangelia, že náš život směřuje ke konečnému Božímu rozsouzení. A že čas, kdy je možné dávat věci do pořádku není bez konce. Amen