|
Kázání ze dne 26.2.2012 Text: Matouš 6, 16-18 Čtení: Iz 58, 1-7 |
domnívám se, že biblické téma půstu jako dobrovolného sebeomezení je dnes znovu tématem aktuálním a potřebným, a to nejen v církvi. Více a víc lidí dnes dospívá k poznání, že vidina většího a většího blahobytu, která se stala určujícím měřítkem úspěšného rozvoje ekonomiky a ke které je ještě stále nasměrována i naše společnost, je něčím zásadně problematickým a zavádějícím. Dnešní finanční krize jenom odhaluje vratké vnitřní základy společnosti založené na blahobytu jako cíli a v tom smyslu nás opravdu vede k zastavení a k rozpoznání, že vnější blahobyt jako poslední meta životního snažení je moderní modlou, která nikomu z nás nakonec nedá to, co slibuje. A jestliže i naše společnost začala svou svobodnou cestu s tím, že si teď budeme utahovat opasky, abychom se později měli jenom stále lépe a lépe, pak se právě dnes víc a víc ukazuje povrchnost a krátkozrakost takového cíle. Kristovo slovo nás i v těchto otázkách vede k myšlení jinému a opět, tak jako často, jde proti duchu doby : Hledejte nejprve Boží království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno. Všechno ostatní mějte jako přidanou hodnotu, ne jako nejvlastnější cíl života. Postní období církevního roku, ke kterému patří také pokání jako změna životního směru a obrácení k hodnotám Božího království a Kristově cestě, nám to zvlášť naléhavě připomíná. Podíváme-li se do Starého zákona, zjistíme, že o půstu se zde mluví poměrně dost. Sebeomezení nejenom v jídle a pití je ve Starém zákoně spojeno nejčastěji s pokáním před Bohem, které nespočívá jen v nějaké lítosti, ale vyrůstá především z pravdivé touhy po změně života. Vzpomeňme na pokání Ninivetských v knize proroka Jonáše. Půst je také znamením očekávání na Boží vůli a součástí vážného modlitebního soustředění. Ale zároveň není nikdy skutečný půst něčím samoúčelným, náboženským výkonem, který by člověk plnil, aby učinil zadost své náboženské povinnosti. To neznamená, že by jeho praxe nikdy v Izraeli formální nebyla. Ale tam, kde se to tak v praxi děje, ozývají se tvrdě a nesmlouvavě proroci: „Zdalipak půst, který oblibuji, není toto“, zvěstuje Izaiáš v dnešním biblickém čtení: „ Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Což nemáš lámat chléb svůj hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Takto mluví prorok o pravém půstu. Najednou už nejde o jídlo, ale o celý život, o opouštění svévole, o otevřenost a citlivost pro druhého, o ujímání se těch, kdo nemají zastání, o chléb hladovému a otevřený dům, ve kterém to, co mám, nemám jen sám pro sebe. Takový půst vždycky něco stojí. Zastat se druhého člověka proti bezpráví není snadné, životní úroveň si tím většinou člověk nezvýší, jen si život spíš zkomplikuje. Omezení ne jen tak, ale omezení, třeba malé, pro druhého a kvůli němu. Takový půst, ke kterému volají proroci ukazuje také ke Kristově cestě, se kterou ve víře stále srovnáváme životní cesty a cíle naše a kterou máme před sebou velmi zřetelně jako zrcadlo právě v předvelikonoční postní době. Jak nám dosvědčují evangelisté, klade Pán Ježíš celým svým životem důraz především na radostnost evangelia. Je to radost, kterou prožívají všelijací hříšníci a celníci ve společnosti kolem něho, radost z toho, že mě Bůh přijal a vychází mi vstříc jako milující otec, radost z nové životní cesty, která je náročná, ale zároveň nadějná a smysluplná. To je to rozhodující. Půst jako náboženský výkon Ježíš odmítá. Sám si dokonce vyslouží pomluvu, že je žráč a pijan vína, téměř požitkář života a jeho učedníci musí s farizeji stále řešit otázku, jak to, že učedníci Jana Křtitele se postí, zatímco oni ne. A přece se Pán Ježíš sám postí. Ne před zraky všech, ale 40 dnů v osamocení na poušti, sám s Bohem. Takto se ve skrytosti připravuje na svůj úkol služebníka, který půjde cestou sebeodevzdání a oběti. Tak se připravuje před Bohem k zápasu s pokušitelem, který ho svádí na cestu jinou. Na cestu vnější zajištěnosti a konzumu, na cestu falešné zázrakuchtivosti a pokoušení Pána Boha a nakonec na cestu lákavé vnější moci, která je snad největším skrytým pokušením každého člověka. Kolik skrytého postního zápasu provází Ježíšův život. Odchází na pustá místa, aby se tam modlil. A odtud pak vychází znovu posílen k službě druhým. Ježíšova radostná služba, které druhé skutečně osvobozovala i jeho odhodlanost k cestě kříže hluboce kotví právě v těchto chvílích. Pán Ježíš ve svém kázání na hoře také půst jako takový neodmítá, ale dává mu přesně to místo, které má v jeho životě. V oblasti uzavřené před zraky druhých. Ochota k dobrovolnému sebeomezení sebe sama, je něčím, co nemá být vystavováno na odiv. Je to vposledu věc našeho osobního vztahu k Bohu. A právě toto neokázalé pojetí půstu vede k hlubšímu porozumění tomu, čím i takové omezení může být v životě víry. Jak ukazují prorocká slova ve Starém zákoně, pravý půst není ničím formálním, nemusí spočívat dokonce ani v nějakém omezení jídla. To by bylo zúžení, kterému se i samotná prorocká zvěst brání. Jen si připomeňme, kolikrát zůstává z křesťanství a ze smyslu velikonoc a všeho toho, co k nim v Ježíšově životě vede, jen ten velkopáteční masový půst, který už ale s obratem života a jeho nasměrováním k hledání Božího království spravedlnosti nemá vůbec nic společného. Pravý půst souvisí opravdu především s tím stálým hledáním Božích věcí a Boží vůle v našich životech. Není protipólem radosti z Božích darů, ani programem lidí pochmurných, kteří si v určitých chvílích nedovedou užít radosti života. Není dokonce ani oslavou askeze. Pán ježíš sám žádným asketou nebyl a přitom je celý jeho život obrácený od sebe k druhým. Otázka postu tak souvisí i v dnešní době především s ochotou otevřít se druhému a s opakem lidské lhostejnosti. A tak se ptejme zcela konkrétně: Je v životech našich rodin místo pro druhé lidi? Jsme otevřeni pro ty, kdo se potřebují sdělit se svými problémy? Možná jste to také už zažili: Po náročném dni si najdete čas pro sebe. A právě v tu chvíli někdo zazvoní. Ohlásí se a zavalí vás svými problémy, právě ve chvíli, kterou jste chtěli mít pro sebe. Někdy to není vůbec snadné. Jak získat v dnešní hektické době čas pro druhé? No jedině tak, že si odepřu něco, co jsem chtěl udělat sám pro sebe. Jinak to nejde. Člověk, který se s tebou setkává, říká tu nepřímo Ježíš, není zvědavý na nějaké okázalé projevy tvé zbožnosti. To je něco, co ani před Pánem Bohem nemá žádný smysl. Rozhodující je, zda to setkání s ním bude mít v sobě něco z radosti evangelia. Jestli ten druhý pozná, že máš o něho skutečný zájem, že mu nasloucháš a bereš ho vážně. Rozhodující je, jestli z tvého života bude vyzařovat paprsek lásky, kterou má Pán Bůh k nám. Pán Ježíš nevyprávěl druhým lidem o tom, jak se v postu a v modlitbě připravoval na svá setkání s nimi. Z jeho života ale zářila prostá láska a milosrdenství jako moc, která lidem pomáhala na nohy a osvobozovala je. A tak je tomu dodnes tam, kde se dáme vést Duchem Kristovým. Opravdový půst jako vědomé sebeomezení ve prospěch druhého, i to, že nemusím mít všechno, patří nakonec k ovoci víry. Vždyť i život může pokračovat v dalších generacích jenom proto, že se v určitém období maminka vzdává svého pohodlí a svým plánů a ambicí, aby přivedla na svět nový život. Věřím, že Kristův Duch nás vede zpět k tomu obyčejnému základu života a jeho hloubce a kráse, kterou jsme někdy zaměnili za falešné pozlátko jakéhosi podivného životního blahobytu bez omezení. A odměna? Překvapivě o ní Pán Ježíš právě v této souvislosti mluví. Je ovšem jiná než lidská. Je Boží. Je v tom, že Pán Bůh o tom ví. Že nic z toho, co uděláme pro druhého se v jeho očích neztrácí. A to stačí. A tak není otázka půstu v biblickém smyslu ani dnes vůbec záležitostí odbytou. Naopak stává se i v dnešní společnosti znamením něčeho nového a nadějného uprostřed všech krizí, kterými procházíme také proto, že jsme na tuto stránku života zcela zapomněli. Tento svět i naše společnost potřebuje dnes víc a víc lidi, kteří žijí a budou žít z těchto skrytých zdrojů dobrovolného sebezapření a budou se tak stávat nenápadnými, tichými ukazateli ke Kristu a jeho budoucnosti. Potřebuje také křesťany, kteří se v tom pravém slova smyslu budou umět neokázale postít. Uprostřed mnoha směrovek, které ještě i dnes stále chtějí ukazovat cestu k blahobytu jako nejvyššímu cíli, nepřehléd-něme úzkou cestu Kristovu, na kterou jsme zváni k životu. Amen |
