|
Kázání ze dne 1.4. 2012 Text: Matouš 26, 14-16 Čtení: Mt 21, 1-9 |
Jidáš Iškariotský je asi nejtemnější postavou evangelií. S Ježíšem slaví ještě poslední Večeři, i on dostává chléb a víno, ale pak ho zradí velekněžím, a polibkem, který byl vyjádřením důvěry a přízně, ho označí, když ho přijdou zatknout do getsemanské zahrady. Uvědomí si nakonec, že zradil nevinného, hodí peníze velekněžím pod nohy a končí sebevraždou. I když mnohá jména z evangelií většině našich současníků už nic neříkají, jméno Jidáš zůstalo až do dnešní doby v obecném povědomí jako odsuzující označení člověka, který je ochoten druhého za pár drobných zradit. Součástí středověkých pašijních procesí, při kterých si lidé ve velikonoční době připomínali Ježíšovo utrpení, byl prý také zvyk, kdy na určitém místě křížové cesty byl přivázán člověk- herec nebo vězeň, který se pro tu chvíli propůjčil do role novozákonního Jidáše. Každý se u něho mohl zastavit, mohl na něho plivnout, nebo ho třeba i uhodit….. to je přece ten zrádce Jidáš! Ale v Písmu je Jidáš přece na prvním místě jedním z nejbližších Ježíšových učedníků, kteří představují už jakýsi zárodek budoucí církve. Jeden z dvanácti – evangelista to opakovaně podtrhne. Pojďte za mnou….. to musel slyšet i on. Doprovázel Ježíš spolu s ostatními Galileou a musel s ním být také při jeho královském vjezdu do Jeruzaléma. Je to člověk Ježíšem povolaný, jehož život je, podle všeho, zakotven ve velké duchovní tradici Izraele. Vždyť už první část jeho jména Jidáš, vlastně Judas, Juda, na to ukazuje. Jméno nebylo v Izraeli nikdy pouhým rozlišovacím znakem osoby, ale svým jménem se člověk také k něčemu přihlašoval, někam patři, z něčeho vychází a k něčemu směřuje…. Judas se už svým jménem hlásí k vyvolenému zbytku, který byl v Izraeli zachován po zániku severní-ho izraelského království po vpádu Asyřanů, ale potom i po zajetí babylonském, totiž ke kmeni Judovu, který měl vždycky mezi ostatními izraelskými kmeny výsadní postavení. Vždyť právě z tohoto kmene nejenže pocházel největší izraelský král David, ale právě z něho měl také přijít ten očekávaný Boží král – davidovský mesiáš. Ten, který bude plný Ducha Božího, jak všichni očekávali, který bude konečně beze zbytku jednat podle Boží vůle a druhé k ní povede. Jidáš není duchovním cizincem a ziskuchtivým zrádcem. Je to spíš člověk kotvící svým životem ve zcela určité zbožnosti a očekávání. Dnes bychom mohli téměř říci, že je to člověk s dobrou církevní tradicí. A přece právě on ani v nejmenším neporozumí a neotevře se tomu, co Ježíš přináší. O je ten jidášovský problém, problém člověka, který při vší své zbožnosti Ježíši zůstane vnitřně naprosto vzdálen a když Ježíšovo jednání neodpovídá jeho představám a cílům, rozhodne se ho nakonec i zradit. Tento jidášovský problém nám i dnes staví mnohem závažnější otázky nad naší otevřeností nebo uzavřeností Kristovu slovu, než nějaká chamtivost. Vždyť ta částka 30 stříbrných nebyla nijak závratná, podle proroka Zachariáše je to naopak částka až potupně nízká. Jako chamtivce líčí Jidáše ostatně jen poněkud odlišná tradice evangelia podle Jana, která připomene, že se nedobře staral o učednickou pokladnu. Ale právě pro tohoto člověka Judase, který přichází za Ježíšem s hotovou duchovní představou a očekáváním, se Pán Ježíš svou bezbranností a utrpením stává pohoršením, nepochopitelným bláznem uprostřed světa, ve kterém lze přece celou tu lidskou bídu řešit jen mocí a ve kterém přece i Pán Bůh sám musí být Bohem, který takovou viditelnou moc mezi lidmi prokáže. Bezbranný Bůh? Bezbranný a trpící Ježíš? To že je řešení? A to že má být rozhodující Boží slovo do našeho světa? Bezbranný Bůh by byl slabý na všechno to, do čeho jsme se jako lidé zamotali, slabý na uchvatitele. Odpuštění v tomto složitém světě je sice pěkné, ale síla ho nakonec bude vždycky válcovat. A přece právě velikonoce jsou pozváním k důvěře v moc tohoto bezbranného Boha. Jidáš se tak pro mne v evangelijním vyprávění stává příkladem člověka, který nakonec radikálně až do posledních důsledků odmítne bláznovství kříže. Bláznovství Ježíšovy bezbranné lásky a odpuštění. Bláznovství, o kterém apoštol Pavel vyznává, že je to skutečná moudrost Boží, která nás zachraňuje a jediná nás může spasit. Jidášův příběh je tak pro mne, sestry a bratři, jak mu rozumím, především příběhem o střetnutí vlastních hotových představ víry se skutečným Kristem, který je tak jiný a který na sobě právě tou svou jinakostí nese tiše až do konce hřích našeho světa. Který nese tiše i ten hřích našich vlastních falešných představ o něm, kterými ho pak před lidmi v praxi našich životů tak často znevěrohodňujeme. Který nese i hřích církve, která se mnohokrát odvolávala na jeho jméno, ale ve skutečnosti šla bez uzardění vlastními cestami násilí a moci, které s těmi jeho neměly nic společného. Nese i hřích naší nedověry, když nemáme odvahu se v našem životě a v našich vztazích plně spoléhat na to, k čemu nám ukazuje jeho slovo i jeho život. A nese nakonec I ten hřích Jidášův, který při vší své zbožnosti chtěl přizpůsobit Krista sám sobě a svým vlastním měřítkům. A tak, než aby se před ním ztišil a skutečně mu naslouchal, nakonec svého Mistra, který se do jeho životních přihrádek nevešel, zradil. Chápu Jidášův příběh jako příběh o vnitřní neochotě ke ztišení a naslouchání Kristu. Je to příběh o tiché moci království Božího, které není královstvím podle představ tohoto světa a není podle žádných představ, které směřují k jakémukoli násilí na člověku. Už Ježíšův příjezd do Jeruzaléma na oslátku, jak nám to připomíná dnešní květná neděle, je takovým provokativním a osvobozujícím Božím výsměchem každé moci světské nebo duchovní, která, místo, aby sloužila, chce druhé ovládat. Ježíšova cesta je a vždycky zůstane tak jiná… Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý……. zcela jiný. V tom je jedinečnost evangelijního pozvání pro náš život. Už starozákonní prorok Zachariáš tušil, že právě k tomuto tichému a pokornému králi nás Pán Bůh vede v tomto světě jako k jediné skutečné záchraně ze všech zapleteností našich vin. Ale před tímto králem tichým je potřeba vždycky také opravdu ztichnout, nechat umlknout to své, to, jak věcem rozumím já, je potřeba mu naslouchat a vpouštět jeho slovo do svého života. Jidáš je v evangelijním vyprávěním člověkem, který nebyl ochoten to ani v nejmenším udělat. To jeho druhé jméno Iškariotský, může být jistě docela prostým hebrejským označením muže, muž se řekne „iš“, odněkud z vesničky nebo městečka Kariótu, ale může také ukazovat až někam ke skupinkám židovských horlivců, sikáriů, kteří také velmi intenzivně očekávali příchod zachránce a mesiáše. Jejich představa o něm byla hotová, jasná a zcela v duchu přirozených tužeb tehdejší doby: Ten mesiáš konečně násilím vyžene ze země nenáviděné Římany, obnoví slávu izraelského království a my budeme těmi, kdo s ním v tomto zápase setrvají až do vítězného konce. Však asi i učedník Petr a učedníci Jakub a Jan si Ježíše spojili právě s tímto očekáváním, tak přitažlivým a lidsky pochopitelným. Ať už je Jidášovo jméno Iškariotský jakousi tajenkou k tomu, že mohl patřit k této radikální židovské skupině, nebo ne, přesto jeho jednání ukazuje, že od Ježíše očekával právě toto. Při vší své náboženské horlivosti se tak s jeho zvěstí nakonec naprosto minul. Přesto, že chodil s Ježíšem, přesto, že podle svého prvního jména vyrostl asi v tradici abrahamovské víry, přesto naslouchal nakonec jen sám sobě, své představě a Ježíši se až do konce svého života neotevřel….. a nakonec neměl odvahu, na rozdíl od učedníka Petra, svůj pohled změnit. Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý, to je biblické poselství dnešní květné neděle. Je kontrastem k tomu, co očekávali mnozí Ježíšovi nejbližší. Je kontrastem k mnohému, na čem někdy chceme své jistoty a naděje stavět i my. Ježíš Kristus přichází, aby tě svou tichostí a svou službou osvobozoval od tvých hotových představ, aby ti ukazoval novou cestu života, aby tě znovu oslovoval svým odpuštěním a svým nárokem lásky. Hle, král tvůj přichází k tobě, tichý, aby tě pozval k celoživotnímu zápasu s tím starým člověkem v tobě, který chce prosazovat vlastní cíle a vlastní představy, ale na skutečnou naději mu nakonec dech nestačí. Kristus přichází k nám, aby nás také vždycky chránil před jidášovskou duchovní hotovostí, ve které bychom se stávali imunními vůči jeho skutečnému pozvání k následování. aMEN |
