Kázání ze dne 5.5. 2013 (ROGATE)

Text: Matouš 6, 10

Čtení: Mt 6, 7-13


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  Milé sestry a bratři,
Ježíš uvádí své učedníky do modlitby Páně slovy : vy se modlete takto. Neříká modlete se toto, ale modlete se takto.... Modlete se tímto způsobem. My jsme si zvykli na to, že modlitba Páně patří k pravidelné liturgii našich nedělních bohoslužeb a je také tím, co nás modlitebně spojuje napříč všemi vyznáními a církvemi. A je správné, že je to stále se opakující modlitba církve. Vrací nás totiž k Ježíši a k jeho vztahu k Bohu. A mnozí máme také ve své víře zkušenost, že když se nám vlastních slov z různých důvodů nedostává, pak se můžeme modlit slovy modlitby Páně... Vždyť v ní je obsaženo to nejpodstatnější, čeho je nám před Boží tváří třeba.
A tak se modlitba Páně, jak jí rozumím, stává pro nás nejen liturgickým textem, ale současně také obsahovým vodítkem a nebojím se říci návodem k celému našemu modlitebnímu životu, ať už společnému nebo soukromému. Modlíme se ji doslova, ale zároveň se máme stále modlit v jejích intencích. A když Ježíš řekne :takto se modlete, pak to není jenom nějaký jeho návrh, ale je to jeho pověření a úkol. Vždyť je to modlitba, kterou naučil právě své učedníky, ty, kteří mají sledovat jeho stopu v tomto světě, kteří s ním mají být vnitřně zajedno, mají se modlit a jednat v jeho duchu, v intencích jeho života a tím na něho uprostřed světa odkazovat. To je přece také smysl celého Ježíšova kázání na hoře, že nás zve, abychom v důvěře vykročili tím směrem, kterým nám ukazuje Boží milosrdenství a jeho láska a tak na něho odkazovali. K tomu máme růst i ve svých modlitbách.
A tak jako je modlitba Páně středem celého Ježíšova kázání na hoře a všechno k ní v tom kázání směřuje a zase z ní vychází, tak je vlastním středem této modlitby právě prosba „buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi“ To jako v nebi tak i na zemi nelze od té první části oddělit. Ježíš tu nehledí do nebe, někam za mraky, ale on hledí k Bohu: u něho a v něm je to nebe. Vždyť i království nebeské je jenom jiný název pro království Boží. Ale pak také hledí na tuto zemi, kde je mnohé docela jinak než u Pána Boha. A prosí, aby to, co je od počátku u něho a v něm, platilo také na zemi, mezi námi, v našem světě, ve kterém kdekdo prosazuje svou vlastní vůli nebo svévoli a ti druzí na to doplácejí. Buď vůle tvá i mezi námi na zemi. O to v modlitbě Páně prosíme. Stále tu jde o mne a o tebe, o naše životy v tomto světě, mezi námi, v našem srdci, v našich vztazích Ať v tom všem platí to, co chceš Bože ty, tvoje vůle, tvé laskavé záměry a tvé dobré cíle. Za to se modlíme..... Je to vlastně jedna z nejsmělejších proseb, ve které voláme k Bohu, aby svou vůlí naplnil všechno co jest.
Právě tato prosba uzavírá první část modlitby Páně, která nás soustřeďuje k Boží svatosti, k posvěcování jeho jména a k příchodu dobrých řádů jeho království. Ale zároveň otvírá část druhou, ve které přicházejí na řadu věci, které souvisejí s naší každodenností na této zemi: nutná potřeba chleba na každý den, ne žádného přepychu a nadbytku, který se pak stává naprosto falešným cílem všeho usilování, pak prosba o odpuštění vin, která je neoddělitelná od naší velkorysosti k druhým lidem, prosba, abychom nebyli uváděni do pokušení, která bychom nezvládli a prosba o ochranu před zlým, které by nás mohlo přemoci navenek i vnitřně. Všechno to nejpodstatnější, co utváří náš život před Boží tváří, je tu nějak obsaženo. Ať se Tvoje vůle, Bože, Otče náš, děje, ať je tvoje vůle patrná v našem světě, ať se prosazuje i mezi námi, i v tom, co máme, a s čím se máme spokojit. Ať se prosazuje v našich vztazích, v ochotě a pokoře prosit o odpuštění všude tam, kde se ti vzdalujeme a na tebe se neohlížíme. A ať nám to tvoje odpuštění dává sílu odpouštět druhým a neničit ten tvůj dobrý řad svou tvrdostí a sobectvím. A ať se tvá dobrá vůle s námi prosazuje a je nám pomocí i ve všech našich životních pokušeních a zápasech. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Tady prosíme opravdu o to, co je Boží. Zároveň je ale pro mne tato prosba vždycky takovým červeným světlem, které se rozsvítí a upozorní nás, abychom se zastavili všude tam, kde bychom si ve svých modlitbách chtěli z Pána Boha dělat jenom služebníka a plnitele našich vlastních přání, představ a tužeb: Buď, Pane Bože, vůle tvá. Právě v úvodu k této modlitbě říká Ježíš známé slovo: „Vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte“. To jistě neznamená, že by modlitba byla vlastně zbytečná. Vždyť tady Ježíš také neříká : váš Otec ví, co potřebujete, aniž ho prosíte, ale říká: ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte. On čeká na naše prosby. Je spíš pozoruhodné, že v tomto Ježíšově rozhodujícím textu o modlitbě nejde o to, co chceme, ale co potřebujeme. Váš nebeský Otec ví, čeho je vám třeba. To, za co často mnoha slovy a stále naléhavěji prosíme, to, co my sami vidíme momentálně jako nejdůležitější a co si toužebně přejeme, nemusí být vůbec totožné s tím, co před Boží tváří potřebujeme. Jak smutně se někdy vyvíjí život dětí, které od začátku dostávaly všechno podle svých přání. Rodiče zahrnou své potomky vším možným a přesto mohou děti vyrůstat bez vnitřní orientace a potřebného vnitřního zázemí, ze kterého by jednou ve svém vlastním rozhodování tak moc potřebovaly čerpat. Ne, co chceme, ale co potřebujeme..... V oblasti našeho vztahu k Bohu je to, odvážím se říci, stejné. Je to vztah téměř dětské důvěry a přece ne vztah má dáti – dal.
A tak Ježíš vkládá do modlitby Páně tuto prosbu, aby nám znovu připomínal, že nejlepší pro náš život je, když Pánu Bohu nebudeme předepisovat, co má v našem životě udělat, ale když zatoužíme a budeme prosit za to, aby se on sám se svou vůlí v našem životě osvědčoval a prosazoval.
Ale vždycky, když si, sestry a bratři, připomínám tuto prosbu modlitby Páně: Buď vůle tvá, vybavuje se mi zároveň, jak právě tato její část byla v době před rokem 1989 tím jediným biblickým textem, který nabízela tehdejší pohřební služba těm, kdo přišli požádat o církevní pohřeb. Tento text modlitby Páně, vytržený ze všech svých souvislosti právě toho „na nebi i na zemi“ byl uveden v jejich seznamu vedle všelijakých básnických povzdechů a smutečních textů. Tehdejším mocipánům, kteří nestydatě zasahovali až do posledních věcí člověka, se zdálo, že ta prosba je tak neškodná, že prošla i jejich hustým cenzurním sítem. Buď vůle tvá a několik teček..... Snad tomu rozuměli tak, že se zde jedná o jakousi podobu lidské rezignace tváří v tvář skutečnostem, na které prostě sami nestačíme. Taková rezignace tu vůli jejich, kterou druhým vnucovali, nijak neohrožovala a tak to těm křesťanům nechali, ať si to mají.
Ale chtěl bych se teď i těch slov na pohřebních oznámeních zastat. Odevzdanost života do |Boží vůle, o které smím věřit, že není k trápení, ale k pokoji, ke křesťanské víře patří také Ale ne jako nějaký výkřik do prázdna a výraz vnitřní rezignace, ale jako vyjádření důvěry. Mohu do Božích rukou a jeho vůli svěřit i to, čemu nerozumím, na co nestačím a z čeho jsem smutný, mohu do jeho vůle svěřit celý svůj život i s jeho zákrutami a mnoha nezodpovězenými otázkami. Tahle naděje zaznívala už tehdy i při těch pohřebních bohoslužebných shromážděních a zaznívá až dodnes ne jako laciná útěcha, ale jako vyznání víry. Pán Bůh a jeho dobrá vůle s námi je silnější než všechno, co lidský život znehodnocuje a sráží a jeho stvořitelské slovo je silnější než smrt. Kdybychom všemu tragickému ve svých životech i v životech druhých plně rozuměli a věděli přesně, proč se to tak děje, ale neměli komu v životě i ve smrti důvěřovat, k čemu by nám to bylo. A přece by to bylo málo, kdybychom tomuto slovu z modlitby Páně vyhradili jeho místo jenom v takových situacích. V tu chvíli bychom naléhavosti a nejvlastnějšímu obsahu této prosby právi nebyli. Připomenu v této souvislosti známou modlitbu jednoho švýcarského myslitele: „Bože, dej mi sílu, abych dokázal měnit věci, které měnit mohu, abych dovedl přijmout věci, které změnit nemohu a dej mi moudrost, abych rozpoznal jedno od druhého“. I tato slova nás vedou do blízkosti Ježíšovy prosby: Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi..... Tato prosba nás ale v žádném případě nevede k jakýmkoli formám rezignace, ale právě naopak a to i ve chvílích, kdy se zdá, že nic než rezignace už nezbývá.
Ježíšův celý život i jeho rozhodující modlitební zápas v Getsemanské zahradě je pro nás živým vyjádřením této modlitební prosby. Když vstává od této modlitby a jde ke svým spícím učedníkům, nepřichází k nim s vnitřní rezignací. Vede i nás, kdo jsme stále i před |Pánem Bohem plni svých vlastních přání a cílů ke ztišení, naslouchání Božímu slovu a k očekávání na něj. Není to nic jednou provždy hotového.. Je to stálá výzva k otevřenosti Kristu a také k vytrvalým modlitbám. Slovy buď vůle tvá jak v nebi tak i na zemi se nemodlíme proto, abychom Pánu Bohu předepisovali, co jeho vůle být má, ani ho neprosíme, aby přijal za své to, co si přejeme my. Tato prosba by nás měla spíš vždycky vést k tomu, abychom zmlkli a hledali před |Boží tváří, co jeho vůlí v naší situaci být může a co tedy máme dělat. Protože modlitba buď vůle tvá není nakonec jenom prosbou o to, co má udělat v našem světě a mezi námi Pán Bůh, ale je to také otázka, co je Boží vůlí pro nás, co máme dělat my. Amen