Kázání ze dne 25.12. 2012

Text: Matouš 1, 23

Čtení: Lk 2, 1-14


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  Milé sestry a bratři,

     přiznám se, že mám stále rozpaky nad novou textovou verzi známe písně Tichá noc, svatá noc, kterou máme v našich současných Evangelických zpěvnících a která nahradila tu tradiční, jistě v mnohém sentimentální: Jala lid v blahý klid. Poslechněte si ta slova: Tichá noc, svatá noc, však světa cizota kolkolem leží u Betléma, kde matka stěží jen jesle má, pro Syna, jenž se teď jako Pán zrodil v svět. Ne, že bych o té cizotě světa nevěděl a že bych se před ní chtěl schovat do nějaké vánoční nálady. Všichni o ní moc dobře víme. Dovídáme se o ní ze zpráv a jsme tou cizotou světa denně „masírováni“ ze všech stran. A vím, také dobře, že ke slovu Božímu si nechodíme pro nějakou sentimentální nadpozemskou iluzi svatého klidu od bolestí světa, protože už první krizová situace v životě by nám ukázala bezcennost takové iluze. Víra založená na útěku od reality se snadno hroutí jako domeček z karet s prvním závanem silnějšího větru. I o vánocích si chodíme do kostela ne pro náladu, ale pro pravdivé slovo do situace takové, jaká je. Ale vánoční evangelium je jedinečné právě v tom, že je v něm nakonec vždycky více světla než tmy a vždycky více radosti a naděje než smutku a strachu. Je potěšující právě v tom, že tu „blbou náladu“ kolem nás nerozmnožuje, a to přesto, že si o nás lidech žádnou iluzi nedělá a vidí nás realisticky a pravdivě. Zlé věci se tu nezastírají. Vždyť součástí vánočního evangelia je přece také vylíčení toho, jak tvrdé to bylo, když císař Augustus vydal odněkud od zeleného stolu v Římě příkaz k soupisu lidu a majetku a bylo mu jedno, že po dlouhé cestě se musí trmácet i spousta těhotných žen a malých dětí.
Ale vánoční evangelium je pro mne především výsostné svědectví o tom, co na tuto cizotu světa říká Bůh, jakým způsobem na ni reaguje On, jak do ní vstupuje a k čemu nás potom také vede a chce upotřebit. Vánoce nejsou především o cizotě světa, ale o Božím jedinečném sklonění do toho všeho. V celém životním příběhu toho narozeného dítěte se nám otvírá nový pohled na Boha, kterého jsme někdy odsunuli někam do nadoblačných výšin. Smíme poznávat Boha v tom, co přinesl do našeho světa Ježíš, nacházet stopy jeho působení v Ježíšově životě i v tom, že nakonec ani na kříži neproklíná, ale odpouští.. To je ta cesta Boží do té naší lidské cizoty. Nedá se to jinak vyjádřit, než že je to cesta lásky, odpuštění, slitování, solidarity, odmítnutí tvrdosti a násilí. To je ta výsostná naděje víry, pro kterou si chodíme ke slovu Božímu, která na nás dýchne jako dech toho obnovujícího Božího Ducha z každého Ježíšova slova i činu, k této naději nás zvou i Ježíšovy strmé výzvy v kázání na hoře. Milujte své nepřátele, dobrořečte těm, kdo vás proklínají. Jak je to možné? Jak to dokázat? A přece cítíme hlubokou pravdivost těchto slov, to, že nás vedou k tomu co má v tomto světě skutečnou naději, i když k tomu budeme sami vždycky pouze jenom směřovat, i když k tomu budeme stále jenom na cestě, ale právě ta zvěst o plném Božím sklonění nás v tom může posílit a k tomu nás znovu nasměrovat, vyzbrojovat. Vánoce – to je naděje, která přichází od Boha. A tak se o vánocích víc bojím toho, zda budeme umět srozumitelně tuto naději zprostředkovat člověku dneška, než toho, že by ji rozmělňovalo nějaké nakupování. Vždyť i za tím vánočním shonem je jenom podvědomá touha po tom být si blízko, obdarovat druhého….. vystoupit z té izoty… Bůh se sklonil k nám. To je vánoční naděje. A tak jako když Ježíš později vstupuje do smutného údělu nemocných a všelijak odstrčených a oni prožívají skutečnou radost a přijetí a novou chuť do života, tak i ve vánočním evangeliu je více toho pozvání ke světlu a naději, než tmy a strachu. A o to světlo a naději jde. To potřebujeme a to potřebují dnes lidé do svých problémů. S námi Bůh – Immanuel. To jméno Immanuel bylo skryto už v tom Jménu, které kdysi uslyšel Mojžíš na hoře Oréb - Jsem, který jsem s tebou. To jméno provázelo celou existenci toho lidu, který v mnohém dělal Pánu Bohu ostudu, ale nikdy se nevzdal toho, že ho Bůh provází a nevzdal se toho nakonec ani uprostřed tragických dějinných zvratů. To je střed poselství vánočního času. S touto nadějí, která je v Bohu, se potřebujeme setkávat, té se potřebujeme duchovně nadýchat a přijmout ji zase jako živou vodu do svého života a vyrazit s ní třeba i do toho těžkého, co jsme ze sebe nesetřásli a nesvlékli někde před vchodem do modlitebny, ale co třeba i skrytě, táhneme i těchto svátcích s sebou. Bůh s námi v Kristu. Tím důvodem k veliké radosti nebyl už tehdy nějaký utěšený stav světa, ani dobrá vůle lidí. ve které by se na sebe všichni víc a víc usmívali, citlivost vždycky zvítězila nad neurvalostí, solidarita nad sobectvím, odpuštění nad nenávistí a zdraví nad nemocemi. Toužíme po tom, to ano, k naší víře tato touha také patří, ale zároveň vidíme, jak my sami jsme v tom všem tak křehcí, zranitelní, vztahovační…. Tím důvodem k veliké radosti je bezbranná a nesamozřejmá důvěra, ke které nás zvou bibličtí svědkové, že se mezi nás, se vším tím, co táhneme s sebou, jednou provždy vklínila Boží láska, Boží přítomnost, Boží solidarita, aby nás už nikdy neopustila.
O to prosme, aby nás vždycky držela, provázela, posilovala, ale někdy také zneklidňovala a z falešného klidu vyváděla ke skutečnému zdroji pokoje a tak nás vnitřně měnila a zabavovala si pro sebe. Takový je Bůh, jehož slovo si získalo i naši životní důvěru a jemuž chceme v životě dobrovolně naslouchat. Je s námi a stojí o nás navzdory všemu, co nás od něho vzdaluje. Bůh s námi v Kristu. Bůh jako Immanuel. To je to světlo, které svítí ve tmě a žádná tma už ho nemůže nadobro pohltit. Apoštol Pavel to vyjádřil prostým vyznáním, které rozhodně není jenom vyznáním připomínaným pro čas lidského konce: Nic nás nebude moci odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Ta jeho láska nás vždycky bude vyvádět z temnoty ke světlu, ze strachu k odvaze a ze sevřenosti a zotročenosti ke svobodě. To je vyznání dobré naděje uprostřed života se všemi jeho radostmi i bolestmi. To je důvod k tiché vánoční vděčnosti a také k odvaze nespokojovat se s věcmi tak, jak jsou. To je také potěšení pro všechny, kdo si třeba právě o těchto vánocích kladou úzkostné otázky a neprožívají šťastné a veselé. V tom smyslu jsou vánoce opravdu svátkem víry, upřené k Bohu.
Vždycky o vánocích si vzpomenu na výtvarnou karikaturu, které byla před řadou let přetištěna v časopise Český bratr, na které je zobrazen člověk s velikým transparentem: Bůh tu není a zároveň je ten člověk i s tím transparentem nesen v otevřené Boží dlani. To je pro mne vyjádření dobré naděje vánočního evangelia. Takový je Bůh, kterého smíme chválit, kterému můžeme důvěřovat, ke kterému se můžeme modlit. V Kristu a v celém jeho životě vstoupil se svou láskou do našeho světa a znovu do něho vnáší skutečnou sílu a moc milosrdenství, bezbranného odpuštění, slitování, svobody, přijetí, otevřenosti. A tahle kristovská proměna začíná nenápadně v narození bezbranného betlémského dítěte a dodnes pokračuje tak, že jsou třeba jednotlivci oslovováni a zastavováni jeho slovem. A všimněme si: Posly této dobré zprávy jsou nejprve andělé. Je to něco, co přichází do našeho světa skutečně od Boha,. Také to dnes trochu nesrozumitelné: Aj, panna počne, chce upozornit, že to, co se připravuje, přichází od Boha, my sami jsme na to krátcí, ale u těch andělů to nekončí. To, co je Boží, chce být dále předáváno živými, chybujícími lidmi. A tak jsou tu pastýři, je tu pak i ta Maria, je tu spravedlivý Josef, jsou tu dokonce pohanští mudrcové a později rybáři a další a další, které si tato Boží láska zastavila a zastavuje. Skrze obyčejné lidi, kterým víra otevřela oči pro Boha, který je s námi, se ta zvěst dostala i k nám a u nás by se neměla zastavit. Bůh je světlo a není v něm žádné tmy. K němu nás odkazuje narození Kristovo. O té cizotě kolem víme. Ale víme ještě mnohem víc ve svém srdci o tom světle? Žijeme z toho světla Boží přítomnosti, která nás chce provázet i těmi nejtemnějšími chvílemi a sahá až za hrob? Amen