|
Kázání ze dne 8.4. 2012 (Velikonoční) Text: Marek 16, 6 Čtení: Mk 16, 1-8 |
V pravoslavné církvi končí velikonoční vigilie společným chvalozpěvem: Kristus byl vzkříšen, byl vskutku vzkříšen. Ustoupila temnota hrobu. Kámen, který měl být definitivní tečkou za Ježíšovým životem a jeho poselstvím, je odvalen. Něco se stalo nezávisle na nás…. Něco, co od velikonoční neděle obnovuje naši naději, víru, odvahu, důvěru ve spravedlnost a konečné vítězství odpuštění a smíření mezi lidmi navzdory všemu zlému. Ten div se stal od Boha. To nám dosvědčují všechna evangelijní svědectví o příchodu žen k Ježíšovu hrobu na prvním místě. Nejsou to zprávy nezaujatého pozorovatele. Všechny evangelijní zprávy o vzkříšení jsou slovy věřících lidí, kteří nám tím zároveň předávají vlastní zkušenost víry: Ten Živý nás samotné v životě zastavil, a proto se teď ke vzpomínce na nález prázdného hrobu vracíme a promýšlíme její smysl a dopad pro náš život. Ani dnes nemůžeme poselství velikonoční neděle předávat jinak, než z víry k víře. Vždyť i za liturgickým chvalozpěvem „ Kristus byl vzkříšen“ který dnes všude zaznívá z otevřených křesťanských kostelů, a který opakuje i papež na svatopetrském náměstí v mnoha řečích světa, je také tato hluboká zkušenost víry s tím Živým, zkušenost, že pod vlivem jeho slova se mění lidský život, napravují poničené vztahy, probouzí se citlivost k potřebným a všelijak ponižovaným, a objevuje se nelaciná naděje i tváří v tvář nevyléčitelným nemocem a smrti. Zkušenost předávaná z generace na generaci. Ještě před rokem 1989 jsem ve vítkovickém sboru křtil vážně nemocného mladého muže, který uvěřil v nemocnici při četbě bible, kterou mu tehdy v zaměstnán neokázale a nevtíravě í nabídl náš kurátor. Jeho vyznání pro mne dodnes zůstává svědectvím o divu velikonoční neděle a o každých velikonocích si ho připomínám: To, že je Ježíš živý, poznávám já, dříve přesvědčený ateista v tom, že jsem tu teď mezi vámi jako věřící člověk…. Bez toho, co se stalo nezávisle na nás, bychom tady ani my jako věřící lidé prostě nebyli. A přece cítíme, jak je každé slovo, kterým chceme vyjádřit skutečnost, že Ježíš je živý i dnes, nedostatečné. Že je to jenom náš lidský pokus a pokus těch, kdo nás předešli, najít nejvýstižnější výraz pro tu skutečnost, že Ježíš vstupuje se svým poselstvím překvapivě i do našeho života, že oslovuje a mění životy lidí i dnes, že v nás probouzí důvěru, naději, že nám klade otázky, které bychom si jinak nekladli, že ruší poslední moc smrti a všeho, co k ní ukazuje a nedovoluje nám, abychom se, jak se někdy falešně říká, skláněli před jejím majestátem. Jak říká výstižně Tomáš Halík, je to tajemství něčeho tak nového a velikého, že všechny naše definice a teorie „praskají ve švech“, chtějí-li to zachytit do slov a obrazů, které už známe. A přece to slovo, které se to v bibli pokouší vyjádřit, totiž to, že byl vzkříšen je jedinečné v tom, že ukazuje od nás samotných k Bohu. Dokonce od Ježíše samotného k Bohu. Když řekneme „byl vzkříšen“ máme tím na mysli jednání Boží. Je to prostě odkaz k novému Božímu stvoření, které vyhlížíme i uprostřed všech našich nedokončených zápasů a zlomkovitosti našeho života. Máme na mysli to, že se nebeský Otec takto jednou provždy přiznal ke svému Synu, jehož cestu lidé odmítli. Vzkříšením říká Pán Bůh své definitivní ANO ke svědectví celého Ježíšova života, tak tomu ve své víře rozumím. Ježíšovi se dostává té nejvyšší Boží rehabilitace, která je k užitku nám všem. A na tomto Božím ANO, stavíme pak i my svá malá životní ANO ke Kristu, jak to opět výstižně formuluje Tomáš Halík ve svých zacheovských meditacích. Od Boha se to stalo, připomíná evangelium velikonoční neděle A my sami musíme vděčně vyznávat, že to, co nás nakonec v našem životě drží, není naše víra, ve které bychom byli vždycky tak kovaní a pevní, ale že je to nakonec div a zázrak toho, že nám Pán Bůh zůstává navzdory všemu věrný. To je to nejpevnější, co i nás vede uprostřed života a nakonec nás to nese i tam, kde sami vidíme už jen ten zavalený kámen k hrobu a zavřené dveře krematoria. Boží div- to je přece to, co prožijí také ženy, přicházející první den po sobotě k hrobu. Přicházejí, aby drahou mastí pomazaly Ježíšovo tělo. Není to úplně málo. Je v tom kus vyznavačské odvahy, když uvážíme, že byl Ježíš ukřižován jako politický buřič. Ale právě v souvislostí pašijí klade evangelista Marek důraz na to, že Ježíš byl už přece k pohřbu pomazán v Betánii, ženou, která vylila na jeho hlavu vzácný nardový olej. Tehdy před jeho ukřižováním to byla ta prorocká chvíle, kdy se neznámá žena přiznala svým činem k Ježíšově cestě odpuštění a smíření až do konce. A takto se k ní máme v našem životě a v našich vztazích k druhým lidem přiznávat i my, na této cestě máme svého Pána následovat, této cesty se máme vždycky znovu ve svém životě odvažovat a ne z ní jenom uhýbat. Ale sílu k tomu nenačerpáme a nebudeme obnovovat, když bychom byli odkázáni na pouhé naše pouze balzamování vzpomínky na Ježíše. Pouhé vzpomínání nestačí na to, aby se stalo silou k životu. Vposledu staví evangelijní vyprávění velmi provokativní otazník živé víry nad každým uctivým a třeba i statečným balzamováním Ježíšovy památky. Nad pokusy nějak zakonzervovat to, co bylo. Nad počínáním hrstky věrných, kteří cítí odpovědnost za to, aby zachránili aspoň něco z Ježíšovy památky v tomto světě, aby se úplně nerozpadla. „Zbytečně mezi těmi, kdo v prach se navrací, hledáte Pána svého, hroby jsou pro mrtvé, ale ne pro živého. Vzpomeňte, co slíbil váš Mistr, Ježíš živý a znovu čekejte veliké Boží divy. K čemu jsou balzámy, hrobky a mauzolea, když je teď před námi svátek vzkříšení těla“. Tato píseň Miloše Rejchrta, nádherně vyjadřuje skutečnou naději víry, která nespočívá v nás, ale jedině v Bohu. Nemusíme to tu jenom statečně doklepávat jako sirotci po Kristu, tak jako stateční francouzští vojáci u Waterloo. Ne, Kristovo živé slovo probouzí novou touhu po životě s ním a má přesvědčivou sílu, i když se třeba v této době může přesouvat z naší unavené Evropy spíš do Afriky nebo do Latinské Ameriky. Byl vzkříšen, není zde. Balzamovat a uchovávat s úctou jeho památku můžeme bez něho. Ten Živý není tam, kde bychom chtěli nějak křečovitě zachraňovat aspoň něco z křesťanských hodnot a vnucovali je moralisticky svému okolí. To se dnes ukazuje jako mrtvé. Byl vzkříšen. Od Boha se to stalo a my sami se spíš otvírejme jeho zachraňující přítomnosti. Právě v souvislosti s velikonoční zvěstí můžeme také lépe porozumět provokativnímu Ježíšovu slovu: Nech ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ty ale jdi a zvěstuj království Boží. (L 9, 60). A smíme-li se vůbec odvážit mluvit o nějakém důkazu Kristova vzkříšení, pak jedině v tom, že jsou tu noví lidí, kteří v evangeliu poznávají cestu života, a vydávají se po ní, i když mohou někdy působit jako snílkové a tak trochu blázínkové. Ten jediný důkaz Kristova vzkříšení je v tom, že už na začátku po té první neděli vzkříšení tu byli učedníci, které si ten Živý znovu zastavil, oni přestali prchat do Galileje, vrátili se a jejich život dostal nový směr, obsah a cíl. Od Boha se stal tento div, že se živí lidé stávají svědectvím o novém životě v Kristu. I ten Petrův život, který se zdál tak zpackaný, když Petr svého Mistra zapřel, dostává teď nový směr. Právě on uslyší jako první, že Ježíš předejde i jeho a znovu si ho zavolá za sebou. Jak je to všechno jinak, než bychom čekali. Poselství o živém Kristu nenesou už od dob Petrových do světa žádní siláci víry, ale ti, kdo na sobě samých zakoušejí, co je to síla Kristova odpuštění a milosrdenství. Znovu je povolán ten, který zapřel, znovu jsou povoláni ti, kdo se rozutekli. Znovu ožívají i sbory, o kterých jsme si už mysleli, že tam všechen duchovní život skončil. A co ty ženy: Zatím nikomu nic neřekly, protože se bály. Co by na nich samotných bylo, svědectví by se zastavilo u nich samotných. Teprve setkání s tím Živým změní i jejich život. Po lidsku viděno je tu nepříliš přesvědčivá hrstka lidí, která se v setkání s tím Živým začíná měnit ve vyznavače a stává se zárodkem Kristovy církve. Dodnes paradoxně platí, že živé evangelium nesou do světa často slabí Petrové. Snad také právě proto, abychom na jedné straně věděli o své odpovědnosti za duchovní bohatství, které jsme přijali, ale abychom si na druhé straně nemysleli, že věc Boží v tomto světě stojí a padá s námi a s našimi sbory. Poselství velikonoční neděle není o tom, co jsme se zvěstí Ježíše Krista udělali my. Je o tom, co s ním udělal Bůh. Vzkřísil ho z mrtvých. A díky za to, že to slovo se u těch žen nakonec nezastavilo, ale oslovilo a oslovuje po dvou tisíciletích i nás. Amen |
