Kázání ze dne 29.3. 2013

Text: Marek 14, 32-42

Čtení: Iz 53, 1-5


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  Milé sestry a bratři,
když čteme pašijní vyprávění, tak se v něm stále setkáváme s Ježíšovou opuštěností. Už v getsemanské zahradě zůstává ve své modlitbě sám. Pak je zatčen a odveden do veleknězova domu a v tu chvíli ho všichni definitivně opustí a utečou. Ani jeho nejbližší učedník Petr, který ho přece jenom sleduje až do veleknězova dvora, ale nakonec neunese Ježíšovu bezbrannost a třikrát ho zapře. Ježíš je sám i před Pilátem a mezi vojáky a podle Markova i Matoušova shodného svědectví nakonec umírá na kříži se slovy prvního verše 22. žalmu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? “
Do Getsemane přichází Ježíš jještě se svými 11 učedníky. Jidáš, kterého Ježíšova bezbranná cesta už dávno zklamala a nenaplnila jeho očekávání, se během poslední Večeře vytratil do tmy, a v této chvíli ho už dávno zradil saducejským kněžím. A pak už s ním jdou stranou jen ti nejbližší, Petr, Jakub a Jan: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte“. A přece ani oni nejsou té poslední solidarity schopni. Jen tím završují to, co provází Ježíšovu cestu od samotného počátku. Chystá se do Jeruzaléma, kde ho nečeká královský trůn, ale utrpení a tak s nimi o tom otevřeně promluví. A už ho Petr bere stranou a pokárá ho tak tvrdě, že mu Ježíš musí říci:Jdi ode mne, satane. Zařaď se konečně za mne a nechtěj mě mít podle svého vlastního obrazu. A když pak začne o svém utrpení a smrti mluvit potřetí, dohadují se právě učedníci Jakub a Jan, kdo z nich je největší a jak si rozdělí posty po Ježíšově pravici a levici, až se slávou dorazí do Jeruzaléma. Nerozumějí mu ani trochu a tak s ním nakonec neunesou ani jeho modlitbu.
Ale vždyť ta opuštěnost Ježíšova, se, sestry a bratři, opakuje až dodnes. Všude, kde nemáme vnitřní odvahu víry spolehnout se v důvěře na pravdivost jeho evangelia pokoje a kde v praxi života s jeho skutečnou proměňující pomocí prostě nepočítáme a stejně jednáme podle jiných měřítek. Osamělost Ježíšova se opakuje až trapně často v dějinách církve, která se bez zachvění a bez vnitřního studu mnohokrát věnovala, s jeho jménem ve šítu, zájmům zcela sobeckým, mocenským a panovačným. A jsme od tohoto pokušení úplně svobodni i dnes? Zůstaňte zde a bděte se mnou– musíme přiznat, že to nedovedeme. Příběh spících učedníků v Getsemane je i příběhem naším a příběhem naší víry. Ta vnitřní únava se projevuje všude, kde nám schází výhled a důvěra v Boží sliby, kde nemáme odvahu spolehnout se na to, že Pán Bůh může skrze to bezbranné Kristovo evangelium a jeho blízkost v životě i dnes mnohé měnit. Ta únava se dostavuje všude, kde se ztrácí radost z drobné věrné práce pro evangelium, kde se začíná kalkulovat a odhadovat, na co máme a na co ne. A kde začneme podléhat lákavému pokušení měřítek úspěchu a necháme se tím zaskočit a zakomplexovat. Ta únava je viditelná často i uprostřed aktivity tam, kde se začne pomalu vytrácet neatraktivní péče o jednoho jediného člověka, o jedno jediné dítě. Kde se začínáme i v církvi příliš zabývat tou duchovně tak nebezpečnou otázkou, co se ještě vyplatí a co už ne.
My toto všechno smíme dnes, kdy si zvěstujeme Kristovu oběť pro nás, nejenom obecně pojmenovávat jako pokušení, ale především to před Pánem Bohem máme vyznávat jako svou vinu a hřích. Ale scházíme se dnes také proto, abychom se s vnitřní pokorou a s pravdivým vyznáním vlastních selhání, vin, překrucování náročného Ježíšova slova, navzdory tomu zvedli a znovu přijali Kristovo pozvání ke stolu Páně. A slavili společně večeři Kristova odpuštění a nového začátku, ke které nás muže pozvat jedině On sám a my si to pozvání můžeme jenom s velikou bázní a třesením vyřizovat jako Boží nezaslouženou milost. Můžeme to, bratři a sestry, udělat jenom proto, že Pán Ježíš v Getsemane s Bohem skutečně bděl a promodlil se k tomu, že sám tu těžkou cestu na kříž ani ve své opuštěnosti nevzdal, ale že na té cestě bezbranného milosrdenství vytrval až do konce.  
S vyznáním vlastních vin, ale také s radostí z nezaslouženého odpuštění, četli pašijní příběh už první generace křesťanů a čtěme jej takto dodnes. Čtěme jej tak jako oni ve světle víry, že k tomuto naprosto osamělému zápasu a oběti Ježíšově se Pán Bůh přiznal, že k této cestě Kristově pověděl v to nedělní velikonoční ráno své jednoznačné: ANO. Že svůj život můžeme žít navzdory všem našim selháním ve víře v Syna Božího, který pro nás umřel a pro nás je také živ. Tak málo dovedeme stát Kristu na jeho cestách tichosti a pokoje po boku a přece smíme vždycky znovu nezaslouženě přijímat odpuštění a povzbuzení k vnitřní obnově, které nám otevřel svým křížem a vzkříšením.
A tak poznáváme to, co poznávali už první čtenáře Markova evangelia: Že v Ježíšově osamělé cestě z Getsemane, přes židovskou radu a přes Piláta a vojáky až na kříž, se řešila otázka také našeho a mého hříchu, našeho a mého vzdálení od Boha a jeho vůle s mým životem. A můžeme spolu s těmi prvními čtenáři docela prostince vyznávat: Ježíš na kříži zaplatil svým životem také za to, že i my, že i já, jsme se vnitřně odvrátili a odvracíme od Božích cest, kterými jsou milosrdenství a pravda, láska a věrnost. Poznáváme se v Petrovi, který Ježíše až s bohoslužebnou slavnostností vyznává jako Mesiáše a Krista, a přece jej vzápětí kárá, když mluví o svém utrpení a o tom, že jít za ním znamená brát na sebe kříž nepochopení až bláznovství a někdy i úplné osamělosti. Poznáváme pokušení církve i své vlastní v učednících, kteří se točí zcela hloupě kolem vlastní prestiže, kolem svého já, zatímco Ježíš jde cestou služebníka. Kolem tolika prkotin se někdy točíme a přitom nám uniká to nejdůležitější: Pojďte za mnou.. Poznáváme se v těch nejbližších, kteří ve chvíli jeho největšího zápasu s ním nedokážou bdít, nedokážou s tím unést ty těžké a mnohdy nezodpovězené otázky života, protože je přepadne vnější i vnitřní únava.
A právě v tu chvíli můžeme nahlédnout do Ježíšovy modlitby. A ta nám osamělého Ježíše přibližuje našemu reálnému životu, dělá z něho našeho lidského bratra. Ježíš se tu nemodlí jako někdo, kdo by měl v životě naprosto jiné podmínky než my a tak by nám mohl zmizet někam do nadoblačných výšin, ve kterých se my prostě nepohybujeme. „Ten se měl, když věděl dopředu, jak to všechno perfektně dopadne“ říkají mnozí a je za tím zároveň zdvořilé odmítnutí : Nezlobte se, ale taková víra není pro život. Není pro život, jaký ve skutečnosti je. A z Ježíše, našeho bratra, se pak stává jakýsi herec v předem napsaném Božím scénáři. Takový Ježíš by do propastných otázek života, na které nelze sypat snadné odpovědi, opravdu neměl co říci. A je smutné, že i mnoho křesťanů ho takto vnímá a někdy i prezentuje před ostatními a bojí se přiznat, že Ježíš, Syn Boží, musel zápasit s vlastní slabostí, s pokušeními, se strachem a pochybnostmi a že právě v tom je ta spása, kterou přináší a ten jeho život pro nás tak pravdivý a věrohodný. Právě jeho modlitba v Getsemane je jasným biblickým vyznáním, že Ježíš neměl vítězně vybojováno nic předem. Že skutečně zápasil o vnitřní blízkost Pánu Bohu, o nalezení Boží vůle i o smysl utrpení a bolesti zcela v podmínkách našeho světa….. A byl to zároveň zápas o to, aby setrval na cestě bezbranné tichosti, pravdivé služby a důvěry, že smíření a odpuštění nakonec přece jen přinese do všeho dovšeho zlého změnu, obnovu a skutečnou naději. Tato cesta nebyla a dodnes není ani samozřejmá, ani snadná, ani slabošská, ani laciná. Modlitba v Getsemane je pro mne svědectvím, že spásu, odpuštění a pozvání k následování přijímáme od toho, kdo na sobě samém zakusil všechna pokušení jako my, jak to přesně vyjadřuje dopis Židům. Přesto zůstal zajedno s Bohem, který vybíhá vstříc svým ztraceným synům a dcerám a touží je opět získávat na svou stranu tímto bezbranným způsobem a nikdy už ne jinak!
 Ale slyším z dnešního textu také to, že sám Ježíš touží ve chvíli pokušení po posile a vnitřní blízkosti těch, které si oslovil. „Zůstaňte zde a bděte. Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení“. Bdít s Kristem. Nezjednodušovat a nezplošťovat život vytěsňováním a odháněním nesnadných otázek. Někdy i pravdivě mlčet, než do všeho lacině kecat. Unést v životě i tu mnohou skrytost Božího působení, unést situace, na které nemáme žádné odpovědi a přesto se Pána Boha nevzdáme, zůstaneme mu v životě věrní. Ježíš touží po tom, aby ti, kdo zaslechli jeho pozvání ve svém životě, sdíleli spolu s ním zápas o věrnost Bohu který sám je věrnost, láska, a milosrdenství. I Pán Bůh touží po tom, abychom vnitřně porozuměli jeho cestám a tak „bděli s Kristem v Getsemane“, v časech světla i temnoty, radosti i pokušení. Buďte bdělí, bděte: Otvírejte svá srdce i mysl Bohu, který není tvrdým soudcem, ale spíš trpí každou tvrdostí svých dětí. Otvírejme se působení jeho Ducha, aby i v našich životech mohlo vyrůstat dobré ovoce lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, věrnosti a tichosti. Když si dnes připomínáme, že Kristus zemřel pro nás, že nám svou obětí otevřel smíření s Bohem a opuštění vin, pak mějme také na paměti jeho výzvu, abychom v tomto světě bděli spolu s ním. Ať nás k tomu posiluje každá bohoslužba i každý společný stůl Páně. Amen