|
Kázání ze dne 6.4. 2012 (Velkopáteční) Text: Lukáš 22, 47-53 Čtení: 1 Kor 1, 18-25 |
podle svědectví evangelisty Lukáše, je Ježíš od svého modlitebního zápasu v getsemanské zahradě už pouze vydáván. Chrámová stráž ho vydává židovské radě, židovská rada Pilátovi, Pilát Herodovi, Herodes opět Pilátovi a ten pak vojákům a vojáci k ukřižování. Ty, kteří jej takto předávají jeden druhému, Ježíš nesoudí. Většinou sám neříká nic a oni soudí jeho. Pašijní vyprávění je, milí přátelé, vlastně jedním velikým soudem nad Ježíšem a nad jeho svědectvím o Pánu Bohu. Nerozumíme ti, Ježíši, do našeho světa se nehodíš. Mezi sebou tě nechceme, nechceme slyšet, co nám říkáš, jsme už zvyklí jednat v životě jinak. Přesně to vystihl Fjodor Michailovič Dostojevský ve scéně setkání Ježíše s Velkým Inkvizitorem v Bratřích Karamazových. Už tě nepotřebujeme, odejdi, zařídili jsme se i jako církev ve světě bez tebe... A tak Ježíš odchází, když předtím políbí Velkého Inkvizitora na jeho bezkrevná ústa. Takovým odmítnutím je vlastně už Jidášova zrada, o které jsme přemýšleli na Květnou neděli. Blízko k takovému odmítnutí mají také Jakub a Jan, kmenoví Ježíšovi učedníci, když se právě ve chvíli, kdy Ježíš potřetí předpovídá své utrpení, starají nejvíc o to, kdo bude mít místo po jeho levici a pravici ve chvíli politického triumfu v Jeruzalémě. Ježíšovo svědectví o Bohu a jeho moci, je ale naprosto jiné. Porozuměl mu náš pozoruhodný myslitel a filosof Emanuel Rádl, když zcela civilně a necírkevně mluvil o bezbranném Bohu, který do našeho světa někdy přichází také v hodných lidech. V tom, jak Ježíš jedná, přehodnocuje Pán Bůh zcela představy o nápravě věcí lidských. Je to náprava, která není možná bez ochoty ke zcela osobnímu pokání a obratu. Náprava, která začíná u mne. Ježíšovo uzdravující slovo proniká klidně až do kasáren, když dá za příklad víru kafarnaumského setníka, který by z věrouky zkoušku nesložil. Sám se pozve až do domu celníka Zachea, člověka, který svou pochybnou živnost spojil s prací pro okupanty a naučil se v tom všelijak kličkovat. Ale ten člověk přesto cosi hledá, není mu zatěžko vylézt na strom, aby v úkrytu před druhými mohl Ježíše přece jen uvidět. A to už to je pro Ježíše dostatečný signál k tomu, aby jednal zcela jinak, než se očekává.. Navzdory reptání a nesouhlasu zbožných se zcela suverénně pozve právě do jeho domu a Zacheův život tím setkáním nabere docela jiný směr. Ježíšův celý život, to je stále se opakující důraz, že Bůh je ten, kdo hříšné přijímá, kdo se protiví lidem pyšným ale naopak těm, kdo jsou pokorní, dává svou milost. Radikalismus lásky, který nezraňuje a není fanatický. Radikalismus, který neproměňuje jako mávnutím kouzelného proutku neutěšené vnější poměry, ale navzdory vší bezbrannosti proměňuje srdce člověka. Ježíš se stává služebníkem všech, je mezi námi jako ten, který slouží, ale nikdy se nestane služebníkem našich vlastních představ a cílů. I ve svém mlčení zůstává suverénně jiný a svůj. A z této cesty jej nesvede ani nepochopení jeho nejbližších, ani zrada a odmítnutí. To je, sestry a bratři, strhující životní svědectví o Bohu, který všechno své jednání s námi vsadil na tak křehké, zranitelné a bezbranné skutečnosti, jakými jsou lítost, odpuštění, obět a láska. A to do všech důsledků. To si dnes z Božího slova připomínáme. Že se Pán Bůh ani lidským odmítnutím svého Syna ve své lásce neunavil. Naopak: Nepřestává nás oslovovat a touží nás získat na svou stranu, i když to, k čemu nás v Kristu vede, může často vypadat i v dnešním světě jako naivita a bláznovství. Ale vždyť už apoštol Pavel, jak jsme si minulou neděli také připomněli, mluví právě o tomto bláznovství jako o Boží moci, která jediná nás zachraňuje. Podle Lukášova evangelia říká už starý Simeon Ježíšově matce, že Ježíš bude znamením záchrany, ale znamením, kterému se bude odporovat. A ten odpor vrcholí právě ve svědectví pašijí. Někdo, asi z okruhu Ježíšových učedníků vytáhne meč, aby Mistra bránil. Jedná se o zoufalou snahu vyjádřit mu solidaritu, nebo o poslední pokus vyprovokovat Ježíše, aby skončil s tou svou bezbranností a konečné ukázal skutečnou moc? Ať tak, či onak, nic se nestane. Ježíš tuto cestu výslovně odmítne. A tak jeho kříž zůstává dodnes otazníkem nad každým řešením lidských konfliktů, při kterém, když se kácí les, létají třísky, protože to prý jinak nejde. Jako křesťané bychom si velikonočním svědectvím o Ježíšově cestě kříže, měli nechat mnohá násilná řešení konfliktů v tomto světa aspoň pořádně zproblematizovat, aspoň zástupně za druhé vyznávat své viny, že to nedokážeme jinak, že už v tomto zamotaném světě nemáme odvahu a víru v řešení jiná. Ve světle Kristova kříže je vyznávání vin opravdu tím nejdůležitějším, co můžeme věrohodně udělat. Pane, máme se bít mečem? Přestaňte s tím, tudy cesta nevede. Od doby Ježíšova osamělého zápasu v Getsemane a jeho oběti na kříži, jsou všichni horliví Boží bojovníci s mečem, odvolávající se na Boží spravedlnost, nepřijatelní. A měli bychom být velice ostražití, když slyšíme z křesťanských zemí děsivě zjednodušující pseudokřesťanská hesla o boji proti všelijakým říším zla. „Když tě jako lotra zatýkali, mohs je o své síle přesvědčit, Petra v dlani meč teď přímo páĺí a přeces mu zakázal se bít“, zpíváme v pašijové mládežnické písni Miloše Rejchrta. A právě v této klíčové chvíli, říká jiný evangelista, Marek, ho všichni opustili a utekli. A on půjde touto cestou sám a sám, aby nás pak svou obětí a odpuštěním zastavoval, problematizoval naše řešení a dával naději, že to může být přece jen ještě jinak. S Ježíšem se tu v getsemanské zahradě setkává ještě další skupina lidí: Přicházejí ho zatknout velitelé chrámové stráže, kněží a starší. Tedy nejen vojenská suita, ale spolu s ní také členové rady, strážci kultu a Božího zákona. Podle Lukáše zde defiluje v této chvíli celá starozákonní církev i se svými duchovními představiteli. Přicházejí, aby Ježíše ze světa odstranili a uklidili. Je to ovšem pouze logické vyústění toho, co předcházelo. Ježíš byl přece už dříve odmítnut, když připomněl, že každý kostel a každá bohoslužba má svůj smysl jen tehdy, když je místem modlitby a znamením Boží blízkosti pro všechny potřebné, nemocné, postižené i pro děti. Už tehdy pak odešel z vnitřně vyprázdněného chrámu do Betánie, domu trápení. Byl odmítnut, když nad hotové duchovní principy, třeba časem prověřené, postavil konkrétní zájem o člověka v jeho nouzi, a proto uzdravoval i v sobotu. Byl odmítnout, když svým radikálním přijetím člověka takového, jaký je, odsoudil všechno, co tomuto milosrdenství neslouží a co k němu neotvírá cestu. Stále to zneklidňující Boží milosrdenství, se kterým nebudeme my sami nikdy hotovi, které nás bude i v církvi a ve sboru vždycky předcházet, mít předstih, předbíhat, zahanbovat, ale také skutečně zachraňovat. Vždyť i dějiny Kristovy církve, na které se někdy tak snadno, bez přiznání mnohých vin odvoláváme jako na své evropské kořeny, jsou paradoxně také dějinami zatemňování Boží lásky a převracením cesty oběti, kterou šel důsledně náš Pán. Toto je vaše hodina, říká Ježíš těm, kdo ho přišli zatknout a odstranit ze světa. Hodina tmy. A přece ten nejvlastnější smysl velkopátečního evangelia je v tom, že Ježíš toto odmítnutí snese, že je snese i od svých nejbližších. Že je odsuzován, ale sám nesoudí a ještě na kříži vyřkne tu pozoruhodnou prosbu: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Hodina jeho ukřižování vposledu nepatří těm, kdo ho odmítli, ale Bohu, který nás, vnitřně odcizené, nezaslouženě přijímá. V tom je nejvlastnější křesťanské poselství Velkého pátku. Že pro Kristovo milosrdenství a oběť i s námi Pán Bůh stále znovu začíná. Nejčastěji zcela tiše a osobně, když pro mne kříž Kristův přestává být bláznovstvím a stává se Boží mocí i pro můj život. Amen |
