Kázání ze dne 4.11. 2012

Text: 1 Korintským 18, 30-39

Čtení: 1 Kor 18, 20-29


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  Milé sestry a bratři,
            na sklonku pátečního dne jdou ženy, které přišly z Galileje, za Josefem z Arimatie a vidí hrob i to, jak bylo tělo Ježíšovo pochováno. Vracejí se domů a vše už připravují k tomu, aby pomazaly Ježíšovo tělo vonnými mastmi a oleji. To je v této smutné chvíli v jejich možnostech: Nedovolíme, aby člověk, který pro nás tolik znamenal, odešel ze světa jako někdo bezejmenný a zapomenutý, uchováme i ve smrti jeho jedinečnost a důstojnost. Na to stačil i Josef z Arimatie, když s jistou dávkou odvahy poprosil Piláta o Ježíšovo tělo, zavinul je do plátna, položil do hrobu vytesaného ve skále a nedovolil, aby bylo hozeno do společné jámy s odsouzenci. Není to málo. Důstojné rozloučení, vyjádření vděčnosti, úcty. Vždyť dnes často chybí i to, na co jako lidé stačíme, co můžeme a máme udělat, co patří k našemu prostému lidství. Mnoho lidí se dnes ze světa ztrácí bez pohřbu, bez rozloučení, v anonymitě, se smrtí si nevíme rady, nějak nezapadá do toho rychlého tempa života. Kam se to ženeme a co všechno při tom ztrácíme?
             Jediný Lukáš vkládá větu, že ženy zachovaly sobotní sváteční klid podle příkazu Mojžíšova zákona. Tím nás na chvíli soustřeďuje na tento mezičas. Mezi pátkem ukřižování a nedělí vzkříšení je sobotní den odpočinku. Jako by se čas na chvíli zastavil. I v katolické církvi je tento den jediným dnem bez liturgie. Nezní varhany ani zvony. Co bude? Kam se život bude dál ubírat? Na co stačíme my sami a na co vůbec ne? A jak je to, když se setkáme se smrtí jako naprostým koncem lidských možností? Co nás i v takových chvílích nese a drží? I ty se zastav a přemýšlej, kam se ubírá tvůj život, přemýšlej o své víře, v čem je zakotvená. Většina překladů zařazuje tuto větu k oddílu o Ježíšově pohřbu, tak i náš kralický a ekumenický překlad. Ale podle členění původního řeckého textu evangelia patří tento důraz na zachování sobotního klidu překvapivě už k oddílu o vzkříšení. Uvádí do něho. Směřuje k němu. Směřuje k naději, na kterou sami ze sebe nestačíme. To mě oslovilo. Podle židovské víry je sobota dnem, kdy Hospodin odpočinul od všeho svého díla stvoření. Ale on chystá ještě něco nového. Chystá nové stvoření, nový život. Přichází neděle, neděle vzkříšení. Jdeme na bohoslužby... Očekáváme od Pána Boha něco nového? Očekáváme, že může promluvit do našeho života a vnést do něho nové světlo, které ten život nasvítí z docela jiného úhlu, než jsme zvyklí? Očekáváme, že promluví nadějné, uzdravující slovo do všeho, co si přinášíme a někdy doslova vlečeme s sebou a že to slovo nás skutečně posílí a ukáže cestu dál a sejme naše břemena? Očekáváme, že i s námi, s naším společenstvím může Pán Bůh učinit něco zcela nového, tak jak chce on a ne tak jak to chceme my?
            Za časného nedělního rána přicházejí ženy k hrobu s tím, co je v jejich vlastních možnostech a co mohly udělat samy. Ale to se už ukazuje jako zbytečné. Kámen je od hrobu odvalen. Vstoupí dovnitř, ale Ježíšovo tělo tam není. Stále sledujeme celé dění pohledem těch žen. To, na co v tu chvíli stačí, je už jenom jejich bezradnost. Právě Lukáš to zdůrazní. Bezradnost. Nevíme si s tím prázdným hrobem vůbec rady. Nevíme si rady s věčností. Není se co divit. Ani ten prázdný hrob není žádným důkazem toho, že Ježíšova smrt nebyla konec. Kolik variant se nabízí těm, kdo třeba i dnes dorazí do Jeruzaléma k údajnému hrobu Ježíšovu. Který je ten pravý? Ten v chrámu, nebo ten v zahradě? A co když Ježíšovo tělo tehdy ukradli? Dokažte nám, že vzkříšení není jenom chiméra, dokažte život, na který je i smrt krátká. Kříž ano, tomu ještě rozumím, ale vzkříšení? To po mně nechtějte. Věřím jen tomu, na co si mohu sáhnout, ohmatat, co je v dosahu toho, co já sám uchopím, probádám, prokouknu. Nic jiného není.... V některých kruzích takzvaných gnostiků se už ve 2. století rozšířil názor, že Ježíš vlastně trpěl jen zdánlivě a odešel rovnou k Otci. Náš život si prožil jenom zdánlivě, nebyl to život skutečně se vším, i s tím těžkým a nepochopitelným, co k němu patří. Odešel k Otci přímo, nezemřel, proto byl hrob prázdný... Ale tady to tak není, ještě v pátek bylo Ježíšovo tělo do tohoto hrobu uloženo, nic nebylo zdánlivé. On na sobě nesl to těžké až do své smrti a ještě na kříži prosil o odpuštění pro ty, kdo se zadostiučiněním přihlíželi jeho konci. Právě ten tu teď není. Pro nás dnes je ta dvojznačnost prázdného hrobu připomenutím, že o vzkříšení Ježíšově nikomu žádný vnější důkaz dát nemůžeme. To je součást všech evangelijních svědectví velikonoční neděle: Že víra na vnějších, viditelných důkazech závislá není. A že to není špatně, ale že je to tak správně. Že právě v tom je síla víry a nikoli její slabost. Že víra je vždycky pouze bezbranným osobním vyznáním, které je vydáno všanc všelijakému nepochopení. Vždyť o vzkříšení Ježíšově nesvědčí nezávislí reportéři, ti by tam také nic neviděli, jen ten prázdný hrob, ale svědčí o něm lidé Kristem oslovení. Ti, kdo poznávají, že to jeho slovo je nejenom pozváním, ale také silou ke změně života. Osobní svědectví, to je ta rovina, která odpovídá té události, která nás všechny přesahuje: Pod vlivem Ježíšova slova vidím svůj život, jeho smysl, jeho vztahy a cíl v jiném světle, před ním se někdy také pořádně stydím a uvědomuji si, že nemám být na co pyšný. A přitom vím, že to nemám ze sebe sama, přestože to nemohu žádným vnějším způsobem dokázat, tak jako nemusím dokazovat, že je tu láska, i když si na ni nemohu sáhnout. Poznal jsem, že to oslovení je zázrak, dar, tajemství toho, že se Pán Bůh sklonil do mého života. Tak to vyznávám. A je to něco , za co mohu jenom poděkovat.
            Právě ve chvíli té naprosté lidské bezradnosti přichází slovo odjinud. Evangelisté to nedovedou vyjádřit jinak, než že tu mluví o postavách ozářených světlem, který samy jsou jakýmsi oknem do Božího světa. Proč hledáte živého mezi mrtvými. Není zde, byl vzkříšen. To je nedělní vyústění Ježíšova příběhu. Byl vzkříšen, to znamená: vzkřísil ho ten, kterého žádné jméno nevystihne. Ten Skrytý a přece Přítomný, před kterým můžeme jenom jako ty ženy sklonit hlavy, uznat své vlastní hranice, hranice naší konečnosti, hranice všelijaké naši falešné pýchy, hranice smrti, které sami nepřekročíme, i kdybychom si vyhlazovali vrásky stárnutí jakkoli. Ale Bůh tu učinil něco zcela nového. Vzkříšení Ježíše z mrtvých. Možná je to dnes nesrozumitelné. Ale ono to bez víry nesrozumitelné je a vždycky bude. Vždyť je to něco, co naprosto přesahuje naši zkušenost, na co naše slova nestačí. Ty nejhlubší zkušenosti a skutečnosti víry se do slov nevejdou. Někde je vždycky přesahují. Jsou pro nás skutečnosti, ale těžko sdělitelnou. Když řeknu vzkříšení, mám tím na mysli Boží čin. To, že se Pán Bůh právě k tomu ukřižovanému Ježíši přiznal. Postavil se na jeho stranu jednou provždy. Od této chvíle už to nebude jenom Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, ale také Bůh, který Ježíše vzkřísil z mrtvých. Bůh, kterého můžeme poznávat ve své víře jako toho, který řekl jednou provždy své ANO k cestě celého Ježíšova života, která vedla až na kříž. Ježíšův kříž a odpuštění není prohra, je to vítězství lásky, vždycky nás povede k pokání, ale také k vděčnosti za to, že v ní i my sami můžeme nacházet pramen života, obnovy i povzbuzení. Pojďte za mnou, říká Ježíš a my jdeme, takoví jací jsme a na té cestě se měníme. Kristus nás mění. Stojí to za to, i když na té cestě za ním musíme někdy někdy procházet uzounkou brankou kříže a mnohé musíme zanechat, opustit, změnit v sobě. Se zvláštní pokorou se právě tady naprosto shodují svědectví Matouše, Marka i Lukáše. Byl vzkříšen. Není zde. Toto vyznání najdeme i u apoštola Pavla: Chci vám připomenout, bratři, evangelium, které je základem, na němž stojíte a skrze něž docházíte spásy: Že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben, byl vzkříšen třetího dne podle Písem a ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Vyznání Kristova vzkříšení, to je to společné. To je ten nový impuls, se kterým vstoupily pak první hloučky křesťanů do židovského, řeckého i římského světa. Ale potom už se začínají jednotliví evangelisté lišit. Tak jako se liší jejich zkušenosti víry a zkušenosti víry společenství, ze kterých sami pocházejí. Tak jako je jedinečná i zkušenost víry apoštola Pavla, který u Damašku prožil totální obrat všeho toho, na co spoléhal a z pronásledovatele křesťanů se stal největším misionářem církve. Proto mluví stále o tom, že moc, o které svědčí, není z něho, ale je Boží. A tak se tu před námi otvírají rozmanité zkušenosti víry.
            A právě Lukáš zdůrazní to "rozpomeňte se, vzpomeňte si". "Vzpomeňte si, jak vám říkal, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí, ukřižován a třetího dne vstát. " A ty ženy se na to rozpomenou a to je podle evangelisty Lukáše ten moment, kdy už netouží prokazovat poctu mrtvému, ale něco se děje s nimi. To slovo se pro ně, v nich, v jejich životě stává živým. Tak živým, že je musí dokonce vyřídit ostatním apoštolům, i když se u nich zatím dočkají neporozumění a ani Petrova nová prohlídka prázdného hrobu na tom nic nezmění. Ta slova "rozpomeňte se", neznamenají vzpomínání na minulost, kterým si někdy i v naší církvi jen zakrýváme, jak málo nacházíme živé slovo evangelia pro svou současnost. Budou i ta velká výročí která nás čekají letos i příští rok, jenom vzpomínáním, nebo svědectvím o živé víře dnes? To slovo, které ženy předtím tolikrát od Ježíše slyšely, je najednou nově oslovilo a ony mu porozuměly. Porozuměly, že Písma, tedy. Starý zákon, ukazují, cílí k němu. Tak tu Lukáš, kromě jiného, církvi jemně připomněl: Starý zákon je také vaše kniha a nesmíte se ho nikdy vzdát.
            Ale především se tu Lukáš pokouší vyjádřit, jak se vzkříšení dotýká našeho života, jak se ten Živý setkává s námi. Někdy je to opravdu tak, že se na jeho slovo lidé rozpomenou po mnoha letech. Že to slovo, které třeba v dětství tolikrát slyšeli, najednou promluví jinak a stane se živým v jejich životě. A rodiče, kteří dali někdy naprosto formálně pokřtít své dítě, se pak diví a jsou až zděšeni, když najednou to dítě čte samo bibli, to slovo mu něco říká, sdílí se o něm s ostatními, bere svůj křest naprosto vážně a bere vážně Krista. To je ten zázrak v této době pouhých doteků, kdy je někdy slovo Boží až na posledním místě v koutě, za vším ostatním, čeho je život plný až k prasknutí. Tak s církví svou se setkává, ve svátostech a slovu. Za chvíli budeme toto vyznání Luďka Rejchrta zpívat. Budeme tady přesně na stopě Lukášova svědectví o vzkříšení. Ženy se rozpomenou na jeho slova a ta slova se jim najednou propojí s událostmi jejich života i života Ježíšova a všechno se mění. Bůh plní své sliby. Ježíšovo dílo pokračuje, Pán Bůh za ním stojí, garantuje jeho pravdivost a vnitřní sílu, která nakonec stačí na všechno zlé v nás i kolem nás. Vzkříšení pokračuje v živých příbězích těch, kdo se slovu otevřou. V Lukášově následujícím vyprávění o učednících, kteří jdou do Emaus, se tato zkušenost znovu potvrzuje. Srdce hoří, když vzkříšený Ježíš sám vykládá Písma a oni ho poznají, když s nimi sedí za stolem a láme chléb. Svátost a slovo. Ale není to tak, že otevřeme Písmo a automaticky je to oslovení. Není to žádná magie biblického slova. Není také žádnou samozřejmostí, že budeme od stolu Páně automaticky odcházet posíleni Kristovým duchem a budeme automaticky věrnější na cestě za ním. Tím žádná církev nedisponuje a běda, kdyby disponovat chtěla. To, že živého Krista poznáváme ve svátostech a slovu, neznamená, že je v nich uzavřen. Může se s námi i s druhými lidmi setkávat i jinak. Není vázán na stěny našich modliteben a kostelů. Někdy je skryt v druhých lidech. Co my přesně víme? Ale to, že se s církví svou setkává ve svátostech a slovu, je v pravém slova smyslu zaslíbení. Něco co smíme v pokoře očekávat, vyhlížet, s tímto očekáváním otvírat jeho slovo a také jít ke stolu Páně. I dnes.