Kázání ze dne 13.3. 2013 (neděle velikonoční)

Text: Jan 20, 11-20

Čtení: Mk 16, 1-8


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  Milé sestry a bratři,
když vypráví o Ježíšově vzkříšení evangelista Jan, dělá to jiným způsobem než ostatní evangelisté Matouš, Marek a Lukáš. Především jako jediný vynechává klíčová slova andělů o vzkříšení: Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován? Byl vzkříšen, není zde. Jako kdyby to ve svém svědectví neuvedl a přeskočil zcela záměrně. V evangeliu Matoušovu, Markovu i Lukášovu je to naopak zvěstný střed velikonoční ho evangelia: Bůh proměnil smrt v nový život. Co hledáte živého mezi mrtvými? Není zde! Tato andělská slova nám budou v Písmu vždycky připomínat, že vzkříšení a nový život navzdory smrti a všemu, co k ní ukazuje, je něčím, na co sami vůbec nestačíme. Tato naděje je jedině v Bohu. Nový život může dát svou stvořitelskou mocí jenom On.
Vždyť na to, co tu zvěstují andělé, neměl nikdo z lidí sebemenší vliv. A evangelisté se také shodují v tom, že nikdo už nic takového neočekával. Div vzkříšení je tu dřív než velikonoční víra. Vůbec v ně nevěří ani poschovávaní a rozprchlí učedníci, ani ženy, které podle prvních tří evangelistů přicházejí již jen uchovat vzpomínku, pomazat mrtvé tělo a balzámem zpomalit zánik a zapomnění……, jak to přesně pojmenovává ve své velikonoční písni Miloš Rejchrt. Není tu ani náznak toho, že by se bývalí Ježíšovi nejbližší učedníci sami od sebe a ze svých sil vzchopili k životní naději, která pak tak překvapivě začne zapalovat lidská srdce a nepřestane je zapalovat dva tisíce let až do dnešní doby. Šíření té kristovské naděje, která opravdu není z nás, nezabrání dokonce ani bídné svědectví a nevěrohodnost církve a těch, kdo se ke Kristu hlásili a hlásí. To je zázrak. A síla toho andělského slova je v tom, že nám docela prostě oznamuje: Ať tomu dnes někdo věří nebo nevěří, ať si o tom myslí kdokoli cokoli, ať jsou třeba i Ježíšovi učedníci duchovně zcela na dně, od té velikonoční neděle platí, že Ježíš byl vzkříšen. Že byl jistě vzkříšen. A je osvobozující, když i my smíme dnes přijít se vším, i se svými pochybnostmi, i se svou mnohou vyznavačskou bídou na velikonoční bohoslužby a společně to znovu slyšet. Boží naděje nového života navzdory všemu zlému tu prostě je, nezávisle na tom, jak se právě cítíš a jak momentálně svůj život prožíváš. Christos voskres, jak radostně v neděli vzkříšení zpívají pravoslavní, a jeho světlo už nemůže žádná tma pohltit. Bůh se k Ježíši, který šel cestou služby, milosrdenství a odpuštění až na kříž, přiznal. A je tedy také možné těmi neatraktivními a někdy nesnadnými cestami Kristovými v životě jít a vědět, že mají budoucnost, i když je zatím většinou válcuje hrubá síla nebo obyčejná lidská lhostejnost. Vždycky jsem si zvlášť v dobách totality uvědomoval, jak je osvobozující, když tohle mohlo zaznívat do toho někdy tak až hloupě a naivně ateistického světa, ve kterém si tehdejší mocipáni mysleli, že když prohlásí, že Bůh není, tak on tedy prostě neexistuje. A jak to bylo a dodnes je při všem smutku, sestry a bratři, osvobozující, když si proti vší zkušenosti smíme zvěstovat vzkříšení i ve smutečních obřadních síních, jako něco, na co nestačíme my, ale na co stačí Bůh, i když se s tím všelijak pereme a často tuto naději sami nedovedeme dobře pojmenovat. A pevně uchopit.
Ale teď čtu evangelistu Jana a ten jako by nás od počátku vyprávění o vzkříšení Ježíše Krista vedl k setkání a oslovení jím samotným. Právě tímto oslovením také vyvrcholí velikonoční scéna plačící a zmatené Marie u prázdného hrobu. A tak právě z Janova evangelia slyším nejzřetelněji, že to, co se stalo naprosto nezávisle na nás, na mně na tobě, to se stalo pro nás, kvůli nám, kvůli mne, kvůli tobě. Kvůli všem těm, kdo uvěří a budou tak do toho Boží díla, které ukazuje k životu navzdory smrti, zcela osobně zataženi, zaangažováni. Navzdory vší své slabosti a navzdory tomu, že nejsme žádní andělé, se sami můžeme a máme stávat posly té naděje, která vychází odjinud než z nás samotných. Jistě, že i ostatní tři evangelisté o tom začínají po tom úžasném vstupu andělského zvěstování u prázdného hrobu také postupně vyprávět a také jejich velikonoční svědectví k tomu směřují. Vzpomeňme jak i Lukášovo velikonoční poselství směřuje od andělského zvěstování u prázdného hrobu k setkáním Ježíše s učedníky, kteří prchají z Jeruzaléma do Emaus, a kterým se znovu radostně rozhoří jejich smutná srdce, když k nim na cestě, ještě nepoznán, mluví a vykládá jim Písma a pak s nimi láme chléb.
Ale Janovo velikonoční svědectví je jedinečné v tom, že o vzkříšení Pána Ježíše Krista mluví
j e n o m tímto způsobem, jenom tak, že vypráví o osobních setkání s ním a o tom, jak jeho oslovení zásadně mění život všech zúčastněných. Jako by chtěl Jan říci to, co si i v dnešní době uvědomuji zcela konkrétně v setkání s lidmi: Ono se o tom velikonočním divu vzkříšení jinak mluvit nedá. On se sám Pán Ježíš nedává jako Vzkříšený poznat jinak, než tak, že si tě svým slovem zastaví a osloví, potěší, napraví a ty se to pokusíš takto osobně předat dál. Najednou víš, že ta slova nejdou mimo tebe, ale jsou o tobě, pro tebe, dotýkají se tvého života, tvých proher i tvých nadějí. Jenom tak poznáváš, že vzkříšení není výmysl učedníků, kteří by si prostě potřebovali znovu najít nějaký smysl své další existence. Jenom tak poznáváš, že tvoje víra, často tak křehounká, není jenom nějakým citovým hnutím mysli, ale že má své hlubší zakotvení, kořeny, krytí v Boží věrnosti a v Kristu samotném. Janovo evangelium je především svědectvím o zázraku velikonoční víry, ve které se to, co se stalo mimo mne, se stává součástí a vyznáním mého vlastního života a ten život svědectvím o té moci, která stačí na všechnu bídu mou vlastní i bídu světa.
Sledujme chvíli Marii. Jan se soustředí zcela na ni. Nachází prázdný hrob a je přesvědčena, že tělo Páně ukradli. Že Pána odnesli z hrobu a ona neví, kam ho položili. A andělé, které uvidí, když nahlédne do hrobu, se jí pouze zeptají: Proč pláčeš? Tak trochu to působí, že jsou tu navíc……celé vyprávění by se tentokrát docela dobře obešlo i bez nich. Jako by tu zůstali jenom z tradice ostatních tří evangelií. Neslyšíme od nich: Proč hledáš živého mezi mrtvými? Neslyšíme ani: Byl vzkříšen. Není zde………. Nezazní žádné andělské slovo o Božím vítězství nad smrtí.. A dokonce ani Kristovo zjevení samo Marii nepřesvědčí. On tam už s ní je, ale ona ho prostě nepoznává. Proč pláčeš. Koho hledáš? On už vstoupil do jejího zmatku, hledání, smutku a ona o tom ještě vůbec neví. Myslí si, že je to zahradník a pořád si vede tu svou: Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi jej položil a já pro něj půjdu“. Pořád ta stejná prázdnota…..
Janovské svědectví je tu skoro až na hraně únosnosti a tak trochu působí v tom Mariině nechápavém zmatku jako malá biblická anekdota. A přece je za ním hluboká duchovní zkušenost víry. Ono je někdy velmi těžké vyjádřit duchovní zkušenosti, které nemají svůj základ jenom v nás samotných a myslím, že i toto janovské svědectví o vzkříšení naráží na hranici toho, co lze povědět slovy. Ty nejhlubší skutečnosti a zkušenosti, které se dotýkají celého našeho života, nelze totiž nikdy úplně beze zbytku slovy vyjádřit, jak to připomínal i náš vynikající novozákonník a učitel církve, profesor J. B. Souček. Ale já za tím podivným vyprávěním, ve kterém si Marie splete Ježíše se zahradníkem, slyším pozoruhodné biblické vyznání o Kristově vzkříšení: On nás doprovází a je s námi dřív, než my vědomě s ním, doprovází nás i tam, kde naše víra selhává a slova biblických slibů a vyznání jsou pro nás právě jenom tím vyhlášením něčeho, o čem se domníváme, že se nás to netýká. Vzkříšený si nás připravuje na svůj vlastní čas, ve kterém nás osloví. Nebo třeba také někdy osloví zase znovu, po létech a znovu nás přitáhne k sobě. Kolik takových podivuhodných návratů k víře po mnoha letech prázdnoty známe i z našich sborů. A to oslovení není vůbec závislé ani na žádných zázračných zjeveních. Taková se dnes stejně už dávno nedějí a kdo by chtěl svou víru vázat na nějaké zázračné jevy, která začínají být i dnes opět až překvapivě v kurzu, ten se s biblickou vírou zcela míjí.
Ten nejvlastnější zázrak vzkříšení je ukryt někde v tom zcela osobním oslovení Ježíšovým slovem, Ježíšovým příběhem, do kterého jsem najednou vtažen, nezaměnitelně se svým jménem a se svou vírou. „Ježíš jí řekl: Marie“. Tak se stává součástí jejího života, jeho dalšího směřování i jeho cíle. A zase se o tom nedá mluvit jen tak. Asi těžko bychom mohli říci, že jsme tak jako Marie zaslechli uprostřed svého duchovního hledání nějaký tichý hlas, který by nás volal jménem. V jednom rozhovoru jsem se s tím setkal, vzal jsem to vážně, ale přesto to bylo spíš zvláštní, trochu dvojznačné a výjimečné. A přece nás to Kristovo slovo bytostně a osobně oslovilo a oslovuje. To je ten div a také důsledek vzkříšení. Když se nám slovo Pána Ježíše stane skutečným chlebem života. A to, že se to děje až dodnes, to je vlastně ten jediný vnitřní důkaz toho, že On v hrobě nezůstal. Asi o tom opravdu nejde mluvit jinak, než v osobním vyznání od člověka k člověku. Ale za to, že se to stále děje, že nás i mnohé další nové lidi to Ježíšovo slovo osobně zastavuje, za to máme právě v neděli vzkříšení Pánu Bohu děkovat a za to ho chválit.
Ale zároveň Maria uslyší: Nedotýkej se mě. Dosud jsem nevstoupil k Otci. Jako by jí tím chtěl naznačit, že už není tím Mistrem, který chodil po zemi. Je jí nablízku, ale přece jinak, než dřív. Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu. Právě toto má Marie vyřídit ostatním učedníkům. Ježíš patří k Otci nebeskému, na jeho stranu, ale proto i my můžeme k tomuto Bohu volat zcela důvěřivě Otče náš a rozmlouvat s ním, jako když rozmlouváme v rodině. Bůh není v dálce jako nehybný a nezúčastněný. Bůh je s námi uprostřed všeho v Kristu. A my můžeme být Ježíšovými bratry a sestrami a bratry a sestrami navzájem. A přece zároveň pří té až rodinné blízkosti platí to „Nedotýkej se mě! Jsem tvůj bratr, ale nejsem na dotek, nepatřím ti, nemůžeš se mě zmocnit, přizpůsobit si mne po svém. Můžeš jít jedině za mnou, můžeš následovat. Ani my sami nemůžeme Krista nějak uchopit. Zmocnit se ho, přizpůsobit jej sami sobě. Ale on se sám dotýká našich srdcí, přichází ve svém Slovu za námi a znovu tak tvoří a upevňuje naši víru Díky za to. Amen