Kázání ze dne 2.12. 2012

Text: Izaiáš 52, 7

Čtení: Mt 21, 1-5


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  Slyš Sióne, tvůj Bůh kraluje. Těm úplně prvním adresátům těchto prorockých slov muselo, sestry a bratři, to, co zde slyšeli, připadat jako slovo z jiného světa a tak trochu jako výkřik někoho, kdo vůbec nevnímá skutečnou realitu,. Za prvé už to oslovení, Sióne, a za druhé pak také to, že jim prorok vzkazuje, že jejich Bůh kraluje. Oni ale přece právě teď zažívají a vidí před očima pravý opak. Jsou už pěkně dlouhou dobu někde v babylonském zajetí a ze všech stran slyší něco zcela jiného: Kraluje babylonský král a jeho božstvo Marduk. Ten váš Hospodin už dávno odešel do propadliště dějin a svou roli v tomto světě prostě jednou provždy dohrál. Vždyť jeho chrám už mnoho let nestojí a z jeho města jsou rozvaliny. Tak se s tím konečně smiřte a zařiďte si život podle toho Věřit v takové situaci, že Hospodin přesto kraluje, to není v obec jen tak
A s tím vším sedí ty hrstky judských přesídlenců někde u babylonských řek Eufratu a Tigridu a na ten Sión opravdu už jenom vzpomínají. Je sice krásné, že ve svých žalmových písničkách zpívají: Nikdy na Sión nezapomeneme, ale ono to „nezapomeneme“ prostě nestačí na výhled do budoucnosti, o který by bylo možné se i v časech všelijakého úhoru a nejistot pevně opřít. Dodnes si ve své víře uvědomujeme jako prostou pravdu, že je sice pěkné připomínat si to, co bylo, ale že Boží slovo je tu proto, aby hovořilo především do toho, co je a co očekáváme. Ale jak je to s tím Siónem? Sión je jeruzalémská hora, na které stál Hospodinův chrám. Je to místo, které je ve víře a vyznání Izraele spojeno se slibem jedinečné Hospodinovy blízkostí a přítomnosti. Takový slib dal Hospodin přece už králi Davidovi a králi Šalomounovi. Ale tento Sión je teď v troskách. Jako by spolu s ním přestala platit i všechna Boží zaslíbení a zbývala jen ta hezká minulost.
Ale teď to ten prorok tím oslovením postaví do naprosto nových souvislostí. Oslovuje ty hloučky, které už v tom Babylóně nějak nedovedou uchopit ve víře svou budoucnost: Slyš, Sióne! Už to první - slyš: Zase naslouchej hlasu svých proroků…Už tohle „slyš“ je v bibli vždycky nadějné a ukazuje k tomu nejpodstatnějšímu. Nastraž svoje uši ještě jiným směrem než k tomu, co k tobě ze všech stran doléhá. Obrať teď svůj zřetel k Hospodinu. Neber vážně, že už do toho nemá co říci. Znovu se v tom pravém slova smyslu před Hospodinem ztiš a čekej na něj. Proto přece i my chodíme na bohoslužby, abychom se učili naslouchat ještě jinému hlasu, než hlasům, které slyšíme okolo sebe a kterým někdy dopřáváme mnohem víc sluchu, než Pánu Bohu. Ale pak přichází to samotné oslovení - Sióne a najednou tady to slovo začíná mít docela jiný význam. Je jasné, že se tu prorok neobrací k nějakým vzdáleným a mlčícím judským rozvalinám, kterými prošla ničivě babylonská vojska, ale že se tu obrací k živým lidem, kteří žijí tady a teď. Vy sami jste teď, v tuto chvíli tím Siónem! Sión už tu není hora, ale je to živé společenství, kterému Hospodin navzdory všemu zaslibuje svou přítomnost….. Však to zpíváme také v mnoha adventních písních: Sióne, prozpěvuj. Živí lidé mají prozpěvovat Pánu. Církev má zpívat Pánu a to v každé situaci. To mě v tomto textu nově oslovilo. Vy sami jste tím Siónem: Vy, kteří si s mnohým nevíte teď rady, vy, kteří ve své křehké víře tak snadno podléháte skepsi a beznaději, vy, kteří ze žhavé přítomné naděje a potěšení Božího slova dovedete někdy tak snadno udělat už jen vzpomínku na něco minulého, a pak řešíte svoje přítomné problémy a otázky jako by Boha nebylo…. Vy jste tím Siónem. Tak si to znovu odslabikujte.
Stále jde o to přítomné společenství Božího lidu, které tu přece stále je a které si i v té momentálně mizerné situaci má především uvědomit samo sebe uvědomit si, čím je a čím zůstává. A jaká naděje se z jeho života neztratila. A to je užitečné připomínat si i v dnešní naší době, kdy stojíme s naší vírou v církvi i v jednotlivých sborech na jisté křižovatce a ptáme se, jak dál. A mnohé maličké sbory si víc a víc začínají klást nebezpečnou otázku: Bude nějaké dál? Co když to neutáhneme, co když to nezaplatíme? Je vždycky dobré si uvědomit a připomenout, v čem a v kom spočívá naše identita víry a s tím i naše nejvlastnější zakotvení. A na kom a na čem skutečně záleží. Uvědomit si čím jsme a proč tu jsme.. Vy sami jste tím Siónem, uprostřed kterého chce Pán Bůh znovu uvádět ve známost svou dobrou vládu, jste a zůstáváte jako ta jeruzalémská hora znamením jeho přítomnosti, a to i ve světě, který ho třeba už pro sebe odepsal, pohřbil, nepočítá s ním….. odsunul ho jenom do minulosti, jako něco, bez čeho se obejde. Vy s ním počítejte a ničím se od toho nenechte odvést a odradit. Jde tu o jednotlivce a přece o celé společenství. Stav svůj život poctivě před Hospodina, vyznávej také, že mnohou mizerii a bídu sis zavinil sám svou nevěrohodností, tím, že jsi fakticky s Pánem Bohem ve svém každodenním životě nepočítal a nepočítáš. Ale on se přesto z tvého života nestahuje, on je ti stále přítomný, on tě stále provází, on tě tu stále chce mít jako svého. On je i s tím naším společenstvím a nepřestává je doprovázet. A tak se nechme i my zase znovu povzbudit a s novou důvěrou zahrnujme Boží věrnost a jeho zaslíbení do svého života jako něco, co i nám může otvírat nové pohledy, dát nám novou duchovní vzpruhu a taky znovu připomenout naši vlastní odpovědnost i za to, uprostřed čeho žijeme.
Najednou se tím prorokovým slovem stává z těch hloučků, které už namnoze ztrácejí svou vlastní řeč, zase Boží lid, společenství lidí, Pánem Bohem zastavených a povolaných Ty jsi tím Siónem a nezáleží na tom, jestli se scházíš ve velikém chrámu, nebo v malé modlitebně a dokonce vůbec nezáleží na tom, jestli druzí budou momentálně brát tu tvou víru vážně a jestli budou nějak vážně brát tvou církev a dokonce nehraje žádnou roli ani to, že naprostá většina lidí kolem tebe v toho tvého Boha nevěří. Vybavuje se mi, sestry a bratři, v souvislosti dnešního textu závěr slavnosti židovské soboty, kdy se dodnes Židé rozcházejí do svých domovů a všedního týdne s modlitbou : Učiň, aby se v nás, v nás naplnila slova Písma: Tvůj Bůh kraluje… Učiň Pane Bože, aby i v nás a v našem životě a v našem sboru byla patrná tvá dobrá vláda, i když je zatím všelijak skrytá a není všem zřejmá…. To je to, za co i my můžeme a máme prosit. Vždyť tam to vždycky musí začínat. U mne a u tebe, u našich třeba nepatrných a v některých případech i docela zdecimovaných společenství, která už sama někdy nemají velkou naději o své vlastní budoucnosti. I za ně prosme, aby tahle adventní naděje Boží přítomnosti je zase duchovně napřimovala a dávala jim odvahu něco dělat pro budoucnost, vidět ji s odvahou.
Tvůj Bůh kraluje a chce kralovat v tobě, skrze tebe. Jak jinak máme dosvědčovat, že se Pán Bůh z tohoto světa nestáhl a že to, k čemu nás v životě vede, má budoucnost. Jak jinak, než že budeme především prosit za to, aby se ta dobrá Boží přítomnost projevovala také v našich osobních životech, v tom, jak jednáme s druhými, v tom, že si lidé budou do našich společenství přicházet pro skutečnou naději, která je nebude moralizovat, ale pomůže jim orientovat se a neztratit se v této nesnadné a náročné době. O to jde, aby to zaslíbení, že tvůj Bůh kraluje, že zůstává Pánem nad vším chaotickým, čím můžeme procházet sami, v rodinách, v církvi, ve společnosti, vstupovalo vždycky nově do našeho života, do našeho sboru, do naší církve. Bůh je přítomen, i když se to třeba tak nejeví. V tom je to prorocké slovo jedinečné. Že nás vždycky, v každé situaci vrací k tomu pevnému základu, který je v Bohu. A že nám zároveň adresně připomíná: Vždyť ty sám, vy sami jste tím Siónem, ze kterého má tato naděje, že to Pán Bůh s námi nevzdal a že k nám nepřestává být milostivý, vycházet jako adventní světlo. ….
Ó jak krásné na horách nohy toho, ježto potěšené věci zvěstuje a ohlašuje pokoj, totiž ne pokoj ledajaký, ale ten pokoj Boží. Pokoj Boží, který nevede k tomu, že chci mít od všeho pokoj a klid a že i v církvi bychom někdy byli nejraději, kdyby nás nikdo moc neotravoval a nekladl nám šťouravé a nepříjemné otázky. O tento pokoj nejde. Jde o pokoj, který směřuje k dobrému řádu všech věcí a vztahů, a také k nápravě toho, co sami kazíme.. Pro jeho závan a inspiraci si choďme ke slovu Božímu, pro ten si choďme jako lační a žízniví ke stolu Páně. Ó jak krásné nohy toho, který tento pokoj ohlašuje… Schválně tu cituji z přesnějšího Kralického překladu. Krásné nohy, které tento pokoj ohlašují, za takovými stojí za to se ohlédnout, takovým stojí za to věnovat pozornost. Rozumím tomu tak, že ten obraz nás odkazuje k tomu, že bychom si měli nohy uběhat s tou potěšující adventní zvěstí, že se Bůh nevzdálil z našeho světa, že s námi solidárně nese naše problémy a že i když nás soudí a nechává někdy shořet i věci v našem životě, na které se bláhově a falešně spoléháme, že to je nakonec k našemu dobrému a k našemu duchovnímu užitku. Vždyť to je stále to nejdůležitější a nejvlastnější, co máme z našich společenství předávat. A jde i dnes o to, aby tu takové nohy, které s tím poběží životem, byly.
Tvůj Bůh kraluje a my k tomu smíme připojit také naše křesťanské vyznání: Kristus kraluje. Tvůj Bůh kraluje ne tak, jako mnozí mocipáni. Ale tak, že přichází jako král pokorný a tichý, že k nám přichází v tom, co do našeho života přináší tak jedinečně Ježíš, když nám říká: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem. Toho se držme, tomu se otvírejme, i když je to jeho kralování všelijak skryté a nenápadné a někdy ho také zkreslí nevěrohodnost jeho vlastních vyznavačů. Jen si nenechme vzít a ničím zastřít tu adventní naději, že Bůh takto ježíšovsky přichází i do našeho života, že v něm takto chce jednat a takto i z nás tvořit svoje lidi na této zemi. Amen