|
Kázání ze dne 20.5. 2012 Text: Galatským 5, 25 a 6, 2 Čtení: Ga 5, 25-26, 10 |
máme před sebou jediné místo v novozákonních Pavlových dopisech, kde čteme o zákonu Kristově. A je to kupodivu právě v dopise, jehož hlavním tématem je křesťanská svoboda. Svoboda a zákon. Svoboda v Kristu a zákon Kristův. Závazek a svoboda. Může nám to připadat jako slovní protimluv, ale pro apoštola jsou to jenom dvě strany téže mince křesťanské víry. Připomíná tím nejenom svým tehdejším adresátům, ale i nám, že vnitřní svoboda, kterou zažíváme jako lidé, které Pán Bůh skrze svého Krista přijal bez podmínek se všemi vadami na kráse, nás zavazuje k tomu, abychom nesli břemena jedni druhých. Abychom unesli i člověka, který je zcela jiný než my a hned nám nemusí být po chuti. To je nakonec ten zázrak a bohatství církve, jestliže jí je darována vnitřní jednota a souznění při plném respektu k vzájemné odlišnosti jedněch od druhých. Ale zároveň je to také zápas. Zápas o to, abych dovedl druhého přijmout takového jaký je. Právě tomu se učíme u zdroje evangelia. Proto Pavel na konci této části svého dopisu řekne: Čiňte dobře všem, nejvíce těm, kdo jsou z rodiny víry. Tím nechce akční rádius omezit na sbor. Ale je přesvědčen, že právě u zdroje Kristova slova a tam, kde se takoví, jací jsme, shromažďujeme kolem stolu k Večeři Páně, je to první a pravé místo, kde se tomu učíme. Vždyť právě v dopise Galatským se Pavel trápí nad tím, jak křesťané, kteří vyrostli v tradici židovské, nedovedou unést své spolubratry a spolusestry, pro které je tato tradice neznámá, protože pocházejí z pohanského prostředí a Izrael, Jeruzalém a chrám jim prostě nic neříká. A právě křesťanům ze Židů Pavel připomíná: Vy přece znáte židovský zákon, znáte dobře Tóru a víte, že pro každého Žida je to ta nejdůležitější směrovka víry, života a jednání. A takovou směrovkou Kristovou, takovou tórou, zákonem Kristovým, je právě toto: Jedni druhých břemena neste. Ale teď přichází to nové: Tento zákon Kristův, tuto Tóru Kristovu Pavel spojuje s odkazem na Ducha svatého, na toho, který nám vnitřně přivlastňuje to, co se nám otvírá v Kristově evangeliu, v jeho životě, v jeho oběti…. Z toho, co on pro nás učinil, přece žijeme, žijeme z odpuštění a přijetí, to nás posiluje a tak jsme-li Duchem takto živi, Duchem také choďme. Chození v Duchu. Moc hezky to přeložili Kraličtí. Možná nám to zní trochu krkolomně, ale přesně to odpovídá zemitému biblickému myšlení. Můžeme za tím slyšet Pavlův důraz na to, že věci, které jsou Ducha Božího, nevedou mimo tento svět, ale týkají se našeho života tady a teď, našeho chození, naší životní cesty, jejího směru a především našich vztahů k druhým lidem. A tak v působení Ducha Božího nejde v tom podstatném o žádné intenzivní individuální duchovní zážitky, ale o zcela praktickou a někdy hodně náročnou životní cestu ve stopách Pána Ježíše. Jedni druhých břemena neste – to je ta duchovní cesta k naplňování Boží vůle a Kristova zákona. K tomu potřebujeme být posíleni a vyzbrojeni Duchem svatým.. Jak se chováš k druhým? O to tu jde To je ten prubířský kámen chození v Duchu. Projeví se docela civilně v tom, že přibude vzájemné solidarity, zájmu a ubude sobectví, ubude závisti, ubude vyzývavosti vůči druhému a také prázdné slávy: Myslí-li si někdo, že je něco a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání…Takhle vstupuje Duch svatý, Duch Kristův do naší životní reality. Takhle prostě …Apoštol to vyjádří velmi přesně: Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, jde tomuto zániku vstříc, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný. Jde vstříc věčnosti. „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. “ Apoštol formuluje tuto výzvu s vnitřní jistotou, že tam, kde se v důvěře otvíráme Kristovu slovu, tam jsme tímto směrem vedeni. Nejde jen o výzvu a příkaz. Zkusme si přikázat, že od zítřka budeme už napořád důsledně žít podle slov Ježíšova kázání na hoře. Mám úctu před každým, kdo to chce tak dělat, ale rychle zjišťujeme, jak i k tomu a k trpělivosti na té cestě je nakonec potřeba víry a stálého čerpání s Kristova duchovního zdroje. Apoštolovi tu nejde jenom o nějaké morální výzvy. Je přesvědčen, že se ve víře v Krista stáváme aktivními účastníky veliké proměny, kterou s člověkem dělá Boží milosrdenství. Proměny na prvním místě zcela osobní, která je ovšem vždycky takovým malým živým konkrétním znamením toho, že Pán Bůh má na mysli proměnu celého stvoření. A tato proměna s námi i v nás je dílem Ducha Božího. I do našich všedních vztahů přichází tento zdroj nápravy a proměny nakonec od Pána Boha samotného, tak jako každý jeho dobrý dar. A tak je-li řeč o Duchu svatém, pak jde, sestry a bratři, stále o to, že naše víra není nějakým souborem křesťanských pouček a mravních předpisů, ale že v ní jde o život celý, o jeho východisko, o jeho zakotvení, o zdroj, ze kterého čerpáme to nejpotřebnější pro jeho smysl a všechny naše vztahy. Tomuto Pavlovu výhledu byla na stopě už naše česká reformace, od Miliče z Kroměříže až k Jednotě bratrské. Těm všem šlo o realitu Božího díla v našem světě. Vyhlížejí, jak říká jeden náš biblista, skutečnost, který by nesla znaky nového stvoření, Božích řádů, čekají Boží proměnu všech věcí a chtějí být přímými účastníky jejích znamení. Proto ten mimořádný důraz na dílo Ducha svatého, který je v české reformaci mnohem silnější než v reformaci světové. Tak i v této tradici stůjme. Věřit v Ducha svatého neznamená vznášet se někde mimo čas a prostor, nýbrž pevně počítat s tím, že pod vlivem evangelia se v našich životech mnohé může skutečně změnit a také mění, že evangelium nás v pravém slova smyslu inspiruje v naších vztazích a tak je pro nás také stálou výzvou, abychom se nesmiřovali s tvrdostí, s neusmířenými vztahy, s nevraživosti a byli na to všechno citliví především ve vlastním životě. Duchu svatý, nás svou mocí v lásce obnovuj, nezanech nás bez pomoci, daruj pokoj svůj….. Ať i ta naše sborová setkání s evangeliem vždycky slouží k nabrání sil a k tomu, abychom se v očekávání, v modlitbách, v písních, v tichu více otvírali těm prostým, ale potřebným věcem, které jsou z Ducha Božího. Jedni druhých břemena neste, a tak plňte zákon Kristův. Když se toto děje, pak smíme věřit, že Duc h svatý je při díle. Věřím v Ducha svatého a svatou církev obecnou… Ta církev z Ducha Božího není církev bez vady a vrásky. Tak si to také zpočátku mysleli ti milí bratři a sestry ze staré Jednoty bratrské, ale v tom se asi mýlili. Taková představa je iluzorní a v každém společenství víry je třeba z ní co nejrychleji vystřízlivět, vycouvat a varovat před takovou představou také každého, kdo přichází poprvé. Společenství žijící ze zákona Kristova a chodící v jeho Duchu není společenstvím dokonalým, ale je společenstvím, které je ochotné ke spolunesení břemen. Které si dává práci s druhým člověkem, které unese druhého v jeho odlišnosti i v jeho slabosti. Právě před Kristem se nemusíme bát si svá břemena a slabosti přiznat, i když dobře víme, jak je to někdy těžké přiznat sobě samému, že jsou situace a chvíle, které jsem nezvládl a nezvládám. Jsme-li Duchem živi, Duchem také choďme…. Vztahy, ke kterým nás inspiruje Duch Boží, mohou někdy pořádně bolet, jejich budování nás bude něco stát. Doslova se musím někdy prozápasit k tomu, abych opravdu objevoval druhého člověka i s jeho nedokonalost i a chybami jako někoho, kdo mne potřebuje a já potřebuji jeho. Jako někoho, s kým se mohu, takový, jaký jsem, sejít před Boží tváří a společně se nechat obdarovat tím, co není ani z jednoho z nás. Vzájemně se nést a unést i se svými břemeny, to je podstatný znak společenství, které čerpá a žije z Ducha Kristova. A pak i radost z toho, když zjistíte, že to jde a když třeba kousek poponeseme břemeno toho druhého a on to naše. Radost třeba i z toho, že aspoň maličko, nepatrňoučce můžeme nadlehčit i to veliké břemeno, které nesou lidé, o kterých dnes uslyšíme od sestry Grollové. A tak rozumějme tomuto Pavlovu slovu jako jednomu z důležitých vzkazů Božího Ducha, které bez velkých slov adresuje nejen nám, ale také lidem okolo nás. Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův. Je to prosté a čitelné znamení toho, co je Boží, co je z Ducha Božího a co k němu i v úplně obyčejném životě a vztazích ukazuje. Amen |
