Kázání ze dne 9.9. 2012

Text: Filipským 1, 9-12

Čtení: Mk 3, 1-6


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  Milé sestry a bratři,
ten dnešní text je celý přímluvnou modlitbou za sbor….. V ní se vždycky od toho, na co sami stačíme, obracíme k Božím slibům a k jeho možnostem a právě tak se z nás stává skutečné společenství víry, Apoštol Pavel, který je právě ve vězeňské vazbě v maloasijském Efezu, nebo snad dokonce v Římě, se tu modlí za členy sboru, které ve Filipis získal pro evangelium. Neví, zda ještě vyjde z vězení živý, a tak se modlí za to, co považuje pro společenství sboru a církve za nejdůležitější: „Aby se vaše láska ještě víc a víc rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost. “ A podobně píše i sboru v Tesalonice: „Nechť Pán dá bohatě růst vaší lásce a lásce ke všem. “ A Galatským napíše, že právě láska je tím nejdůležitějším ovocem Ducha svatého.
Vždyť je to právě láska, která bližnímu neudělá nic zlého, řekne tentýž apoštol na jiném místě. A je to právě láska, která jako jediná nikdy nezanikne a už dnes nás jako most spojuje s tím, co pro nás Pán Bůh připravil a k čemu celý náš život víry směřuje, napíše do Korintu. Drží a chrání náš svět, aby se nepropadl do lhostejnosti, cynismu a tvrdého boje jednoho s druhým. Pro apoštola je to především láska Boží, tak jak ji poznává v Kristu, láska, která nás všechny předchází, ale pak je to také láska těch, kdo z toho docela prakticky žijí. To slovo může být stokrát zprofanované, stokrát rozmělněné všelijakými sentimentálními odrhovačkami a někdy i všelijakým zbožným kýčem, a přece snad každý člověk aspoň tuší, že ukazuje k tomu, na čem v našem světě mezi námi lidmi, ale pak i mezi Bohem a člověkem nejvíc záleží. Láska, o které se ani nemusí mluvit, ale která se žije, které z lidského života vyhání strach a obavy a k jejímuž světlu se nejvíc obracíme tam, kde se otvíráme a nasloucháme evangeliu. Vždyť její nejhlubší inspirací a duchovním zdrojem je celý Kristův život a to, co svou službou a odpuštěním na kříži nesmazatelně vtiskl do našeho světa. Pro samotného apoštola má teď toto slovo docela konkrétní obsah. Nezakouší lásku v nějakých mystických zážitcích, ale ve věrohodné solidaritě lidí, které kdysi jako první přivedl k rozhovoru s Kristem a oni mu to teď vracejí péčí o něho. Zakouší ji v tom, Jak se mu filipští křesťané starají o proviant a jak s ním udržují stálý kontakt prostřednictvím Epafrodita, kterého vyslali, aby Pavlovi posloužil ve všem, co potřebuje. To je ta prostá agapé - láska, v praxi. To je ten Kristus uprostřed nás………Proto může apoštol také ve vděčnosti za tuto sborovou solidaritu napsat na konci právě tohoto dopisu: „Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu“ a vidět za tím i ty, kdo mu teď tohoto Krista přibližují svým jednáním.
Ale Pavel jde ještě dál. Právě taková praktická láska je pro něho tím, v čem se rozhojňuje a roste také křesťanské poznání a hluboká vnímavost. Láska, vnímavost, poznání. Jedno souvisí nedělitelně s druhým.. Ale v čem vlastně spočívá křesťanské poznání? Jak mu rozumíme? Máme je většinou spojeno s pevným obsahem víry, kterou například jako Krédo vyznáváme spolu s ostatními: Věřím v Boha Otce, v Ježíše Krista, v Ducha svatého, věřím církev a obcování svatých, věřím hříchů odpuštění, věřím život věčný………. To je obsah křesťanského poznání. Ale ono zároveň souvisí přece také s tím, že se nám ten Boží svět, svět jeho dobrých řádů a jeho vůle najednou otvírá, že nás Pán Bůh zve, abychom do něho vstoupili, a abychom se nechávali v celém svém životě obdarovávat tím neskonale laskavým a milosrdným Božím pohledem na sebe, na druhé, na svět, ve kterém žijeme. Poznat Boha znamená poznat jeho dobrodiní, říká Martin Luther. Pavel dobře ví, že víra není pocit, že je to také zvláštní druh skutečného poznání, ale to poznání není jen záležitostí intelektu či rozumu, ale nedělitelně souvisí s hlubokou zkušeností Boží lásky a tak nás zároveň vždycky také povede k vnímavosti pro to, co mezi námi i v našem světě k tomuto Bohu ukazuje, v čem se nějak zrcadlí jeho dobrota, a tím také k vnímavosti pro druhého člověka, pro jeho bolesti, pro jeho potřeby, strachy, ale také pro jeho nedokonalosti a křehkost. Slovem vnímavost tu ekumeničtí překladatelé přeložili řecké slovo aisthésis, které je dosti neobvyklé a má blízko k citu, a k vnímání. Víra jistě není pocit, je něčím mnohem, víc, má svůj obsah o který se dodnes ve vyznání opíráme a pokoušíme se tato stará vyznání formulovat nově a pro naši dobu. ale právě Pavlovo slovo nás upozorňuje, že skutečné poznání víry souvisí jako spojená nádoba s láskou Boží a s vnímavostí jednoho pro druhého. S láskou jako ovocem Ducha svatého, tedy jako s tím nejvlastnějším, co k nám přichází od Pána Boha, a co je nakonec cílem a smyslem vší naší věrouky, toho, co vyznáváme, ale také vyústěním a cílem vší naší zkušenosti víry. Láska Boží, to je to světlo života, pod jehož hřejivý vliv se stavíme vždycky, když otvíráme evangelium, když nad evangeliem přemýšlíme, když se jím necháme ovlivnit v našem pohledu a vztahu k druhým lidem, když jdeme ke stolu Páně, když se přimlouváme jeden za druhého.
Abyste rozpoznali, na čem záleží, říká Pavel. Abyste zkušením rozeznati mohli užitečné věci od neužitečných, překládají pozoruhodně mistři Kraličtí. O to přece jde. Abychom právě ve světle lásky a milosrdenství Božího mohli rozeznávat, co v životě smysl má a co ne. Aby nám to bylo také vodítkem a pomocí v tom, na co se ve světě plném možností máme upnout a podpořit a z čím se naopak neztotožňovat.. Abychom dovedli rozeznat, jak by to pověděli bratři ve staré Jednotě bratrské, věci podstatné od těch, které jim mají sloužit a k nim ukazovat a věci případné, které lze případ od případu s klidem a ve svobodě měnit i opouštět. Proto se modlím, aby se mezi vámi víc a víc rozhojňovala láska, abyste rozpoznávali, že ona je tím, na čem nejvíc záleží, že je tím nejdůležitějším, co má dýchat z vašich modliteben směrem ven, s čím se mají lidé setkávat právě tehdy, když takoví, jací jsou, přijdou mezi vás. Na tom záleží a možná si to právě v naší době, kdy slova ztratila mezi lidmi svou závažnost a někdy i svůj hluboký smysl, uvědomujeme víc než dřív. Že právě setkání s prostými podobami této agapé, setkání s upřímným přijetím, solidaritou, vstřícným vztahem, někdy i jenom úsměvem a podáním ruky působí v našem světě jako pramen živé vody a je tím, co i dnes zastavuje nové lidi víc než tisíce slov vyznání. A tak se modleme i s apoštolem za to, abychom i my mohli víc a víc poznávat tento nejpevnější bod v našem chaotickém světě, jehož otázky a starosti přinášíme také s sebou na toto místo. Pevný bod, ke kterému podle apoštola Pavla nakonec směřuje všechno poznání i všechna zkušenost víry. Lásku, která je v Bohu, která je v Kristu, ale která přináší dobré ovoce i v našich životě, v našich vztazích, v našich postojích k tomu, co se děje okolo nás, i v tom k čemu se budeme připojovat a co podpoříme a co naopak odmítnete a před čím budeme varovat a mít se na pozoru.
Dobře však víme, sestry a bratři, že to není žádný rychlý recept ani snadno použitelná průvodcovská příručka na naše životní cesty. Kristovo slovo a dílo lásky a láska sama dělá ze života a také z našeho světa místo dobré naděje a brání skepsi a rozkladu, ale vždycky naše hotové soudy a rychlá řešení, která bychom měli po ruce, spíš zkomplikuje. Bude to vždy spíš trvalý osten a trvalý otazník nad každou tvrdostí srdce a nad každou necitlivostí života a vztahů. Láska je vlastně takovým bezbranným měřítkem toho, co k Duchu svatému a k Božímu světu ukazuje a co nakonec vede k bohatství a kráse života, který nám Pán Bůh daroval a svěřil. Láska Boží bude do našeho života vždycky vnášet něco nevypočitatelného. Dokonce se nám nevejde ani do žádných předem daných a hotových křesťanských norem, které se v setkání s ní mohou stávat velmi rychle bezduchým, strnulým zákonictvím a tvrdostí, se kterou Ježíš bojoval na každém kroku. Tak jako v dnešním prvním čtení z evangelia, ve kterém se Ježíš, po těch, kdo bránili pomoci člověku s nemocnou rukou v sobotu, protože se to nevešlo do jejich náboženských norem, rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce.
Však také tento růst v náročné lásce - agapé není něčím, co si prostě přikážeme, nebo k čemu se vhodným pedagogickým přístupem postupně vychováme. To nějak nejde. Proto se Pavel také za to nejdůležitější v životě filipského sboru prostě modlí a v závěru mluví o ovoci spravedlnosti, které roste k slávě a chvále Boží z moci Ježíše Krista. Někteří vykladači jsou přesvědčeni, že bychom měli překládat „ovoce spravedlnosti Boží“. Protože spravedlivá může někomu připadat také odplata a pomsta. Ale spravedlnost Boží, jak to rozpoznal ve své víře nejzřetelněji právě apoštol Pavel, se neprojevila v odplatě, ale v oběti a kříži Pána Ježíše. Projevila se v Božím milosrdenství a slitování. O její proměňující vliv této zvláštní moci i v našich životech a sborech a o to, aby tento vliv mohli druzí rozpoznávat mezi námi, můžeme vždycky znovu s apoštolem Pavlem jenom prosit. Tak jako to uprostřed vší své aktivity dělal i J. A. Komenský: Proto vroucně tě prosím, můj Posvětiteli, víry pravé v mém srdci mocný pěstiteli. Rozmnožuj ji dále, ať se již nezmenšuje, ale vždy rozhojňuje ke Tvé cti a chvále. A nyní si tuto Komenského píseň zazpíváme jako modlitbu po kázání. Amen