|
Kázání ze dne 1.1. 2012 Text: 2. Mojžíšova 13, 20-22 Čtení: 1Pt 1, 13-16 |
cesta Izraelců pouští z Egypta do zaslíbené země není historickým popisem jednoho dávného čtyřicetiletého putování, na kterém dnes historikové najdou i řadu dějinných nepřesností. Je to především svědectví o cestě víry. O jejích četných propadech a selháních, ale jedním dechem také o Tom, jehož jméno je nevyslovitelné, ale který nás na této cestě s láskou drží, nese a ze své milosti obnovuje. Kolik dalších generací do tohoto vyprávění zpětně promítlo své vlastní zkušenosti s tím neviditelným a přece blízkým Hospodinem. Jedinečně tím vyjádřili, že důvěra v něho souvisí s putováním, s nehotovostí, s tím, že je člověk stále na cestě, stále otevřený novému oslovení, stále na poskoku, jak to formulovali bratří ve staré Jednotě bratrské. Že ke skutečné víře, která nechce být jenom pověrou a falešnou pojistkou, bude vždycky patřit zápas o to, abychom vycházeli z nesvobody a všelijakých svázaností ke svobodě a ze strachu, obav a starání k nesamozřejmé důvěře v Pána Boha. Zároveň je to ale životní putování, které není jen tak odnikud nikam. Má svůj cíl, víra je stále abrahámovsky upřená k Boží budoucnosti a ke všemu tomu, čím nám už dnes Boží budoucnost mává vstříc. A najednou tu začínají v textu promlouvat i některá obyčejná zeměpisná jména a zkušenost víry je naplňuje nečekaným obsahem. Sukót: to je zeměpisné místo, odtud podle našeho textu Izraelci vycházejí na cestu. Jistěže je najdeme na biblických mapách. Ale tady jde o mnohem víc. Sukkót jsou stánky, stany. A především se za těmi stánky vybaví ten jeden nejdůležitější stánek: tzv. stánek setkávání, nebo stánek úmluvy. Jakási polní modlitebna, nebo úschovna Božího Desatera, kterou Izraelci táhnou pouští s sebou, aby ji vždycky znovu složili a v ní slavili bohoslužbu doslova na pochodu, na cestě, skutečně uprostřed životního putování a všech jeho nástrah.. A právě takto si viditelně připomínají: Hospodin, kterého očima nevidíme, jde s námi cestou života se všemi jejími zákrutami. Jde s námi svým slovem, orientuje nás, je naší směrovkou. A je s námi v každé vteřině i uprostřed pokušení pouště. Prochází s námi vším všedním mezi bohoslužebnými zastaveními, nejen v neděli, ale také od pondělí do soboty, řekli bychom asi dneska. Ta cesta víry je pořádně náročná, není to žádná procházka, ale on nás doprovází! A já v tom slyším i ty vánoční tóny, že slovo tohoto doprovázejícího Boha se v určitém čase našich dějin stalo tělem a přebývalo, doslova přeloženo stánkovalo, postavilo stánek mezi námi, jak jsme si to připomínali na Boží hod vánoční. Tady můžeme opět zaslechnout už nz odkaz k pouštnímu stánku setkávání. Bůh promlouvající v příběhu Ježíše Krista, jehož pokoře a tichosti se máme učit, nás doprovází vždycky a všude. Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo, říká žalmista. Když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo, návěstí, směrovku k dobré budoucnosti navzdory všemu… A tak k nám, Pane, nepřestávej ani v tomto roce promlouvat jako ten doprovázející Bůh……. Slavíme bohoslužbu jako tolik potřebné zastavení na cestě a zároveň vyznáváme: Bůh s námi není jenom v tuto sváteční chvíli, ale on jde s námi i v tom prachu života, v prachu týdne, v nejistotách, bolestech i nemocech a nenechává nás sobě samým. A zase to není jenom vzpomínka na minulost. Při slavnosti sukkót, stánků vycházeli pak už další a další generace usedlých a usazených Izraelců ze svých pevných zajištěných domů a trávili týden v nepohodě stánků, aby se zase dostali do toho správného pohybu a dynamiky víry a vztahu s Pánem Bohem. Aby se znovu nechali vyrušit z všelijaké své hotovosti, zabydlenosti, falešné sebespokojenosti a stali se zase vnímavějšími pro Boží hlas, pro jeho vůli a pro jeho řády v životě. To je přece také smysl naší bohoslužby na začátku nového občanského roku. Abychom se i v té neznámé budoucnosti, v těch dnech, o kterých nikdo z nás neví, co přinesou, mohli zorientovat. Abychom si nechávali, oči, mysl i srdce otevřít pro tu naději budoucnosti Boží, pro to, co on pro nás a pro všechny lidi připravil, k čemu nás zve a s čím nám také vychází ve svém slovu vstříc. Vždyť jsme si už připomněli, že ani tady, v příběhu putování pouští, nejde jen o to, že víra je cesta, ale že je to cesta, která má svůj směr a cíl. Tím cílem je zaslíbená země, řekne starozákonní svědek, tím cílem je Boží království, plnost Božích řádů lásky, pravdy, milosrdenství a pokoje, pravý šálóm celého stvoření, řekne Ježíš a novozákonní svědkové. Nic méně. Pavel v dopise Filipským a dopis Židům to nazvou nebeským povoláním. Ve víře nejdeme vstříc neznámé budoucnosti. Nádherně to vyjadřuje do složité dějinné situace 1. epištola Petrova: „Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista. “ Znovu čerpejte sílu, motivaci, inspiraci, potěšení, útěchu i odvahu ke smysluplným životním krokům z Kristova slova. To je to nejstřízlivější a nejvěcnější, co můžeme i my v novém roce udělat. Kraličtí tu zachovali původní text ještě přesněji: přepášíce bedra mysli své a střízliví jsouce…Přepásat bedra znamená vykročit, s přepásanými bedry vycházeli také Izraelci z Egypta. Je to doporučení, vykročit s odvahou víry za tím Božím hlasem, který tak jedinečně promluvil v celém Ježíšově životě, znovu se pokoušet ho třeba drobných krocích následovat …. A pak tu připomíná starozákonní svědek základní duchovní zkušenost putujícího lidu: Hospodin šel před nimi. Trvale a stále. A teď jsou tu obrazy, které se zvlášť ve SZ několikrát opakují. Ve dne v sloupu oblakovém a tak je cestou vedl a v noci v sloupu ohnivém a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci. Mohli jít, mohli uprostřed všeho nakonec zůstat na cestě. To je to důležité povzbuzení tohoto textu. Bible je plná obrazů, symbolů a my se snad už nad jejich zdánlivou zázračností nebudeme dnes pohoršovat, protože víme, že obrazy a symboly nás pouze odkazují k něčemu, co je jiným způsobem těžko vyjádřitelné. Tak i tady. Hospodin nedoprovází svůj lid přímo, je skryt v sloupu oblakovém, je skryt v sloupu ohnivém, v sloupu, který připomíná sloupy před vchodem do jeruzalémského chrámu. Ale ty sloupy tu nejsou na jednom místě, jsou v pohybu Ten sloup před lidmi jde a ukazuje jim cestu. My jsme, sestry a bratři, jistě rádi, tak jako byli rádi staří Izraelci, že se máme kde scházet, jsme vděčni i za tuto modlitebnu jako místo duchovních setkání i v roce, který je před námi, jsme vděčni za kostely jako znamení, která ukazují k tomu, co nás přesahuje, k nebi, ale Hospodinovo doprovázení na tom závislé není. Hospodin je ten sloup pohybující se s námi, nedá se uzavřít do svátostného prostoru tak jako se do něho nedá uzavřít víra. A je to dobře, protože pak se tím svátostným prostorem setkání s Hospodinem stává skutečně celý náš život a o to jde. O bohoslužbu jako zastavení, ale také o bohoslužbu celého našeho života. K té jsme Božím slovem stále povzbuzováni, posilováni a vyzbrojováni. Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém a v noci v sloupu ohnivém: V podobě nezachytitelné, nemanipulovatelné, přímo prchavé, ale přece nezaměnitelný. Skrytý a přece nás oslovující. Šel před nimi věrně, bez ustání, bez únavy, ve dne v noci, v dobrém i zlém. Ukazuje cestu, svítí na ni, dává orientaci a dodává i odvahu k tomu starobratrskému vážnému pokání a obratu, když někdy to putování nabývá směru, který začíná být spíš ostudou. Světlo pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje mou stezku. Svíce nohám mým je slovo tvé a světlo stezce mé. Já toto žalmové slovo rád připomínám téměř před každým kázáním. Nejde přece o nějaká moudra, ale o to, aby nám Pán Bůh dával slovo, které bude slovem na cestu, které bude slovem pro naše nohy, které nás skutečně povede i tou pouští se všemi pokušeními a ohroženími jako nejlepší světlo a orientace. „Na úsvitu voda staré splaví, stíny zákeřného otroctví, cesta míří dál, celý průvod jde před námi, směr udává nám sloup ohnivý. “ Tak to teď budeme zpívat v té výrazné mládežnické písni: K svobodě je dlouhé putování. Cesta víry míří dál. A Boží budoucnost nám v drobných činech, lásky, pravdivosti, milosrdenství, solidarity, skutečné lidskosti, prostě tím, co bylo při Kristu, mává do vší té nejistoty jako sloup ohnivý jako ukazatel, jako dobrá naděje. Tak ji zase dnes obnovme i u stolu Páně. Amen |
