|
Kázání ze dne 19.2. 2012 Text: Exodus 20, 1-2 Čtení: J 14, 1-7 |
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, ten, co jsem tě vyvedl ze země Egypta, z domu otroků. To je, sestry a bratři, předehra, nebo spíš už první takt Desatera. Právě já, Hospodin, který jsem tě vyvedl z otročiny a nikdo jiný, ti teď, člověče, dávám také základní etické směrovky k životu. Hospodin tu vlastně znovu z j e v u j e sám sebe. To, kým je pro nás. Tomu slovu „ zjevuje“ se nevyhneme, přestože je pro dnešního člověka už dost nesrozumitelné. V biblických souvislostech znamená, že Hospodina, který je s námi, nemáme vůbec v rukou, nemůžeme s ním ani v nejmenším disponovat podle svého, i když se o to někdy pokoušíme. To, čím je pro nás, nám dává svrchovaně poznat On sám. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Patřím do tvého života a tvůj život patří k tomu mému. Jak to poznáváme? Dodnes především tak, že nás oslovuje jeho slovo, že v našem životě probouzí důvěru v jeho blízkost a touhu se tohoto Boha držet také ve svém jednání. A tento Bůh, který se tu dává poznat, si zároveň dělá absolutní nárok na svou výlučnost a jedinečnost. A nejen to. K uznání své výlučnosti a jedinečnosti chce zavázat také nás, které oslovuje. „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne“, nebo s Kralickými: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou…. “. V dnešním světě, ve kterém je každá výlučnost hned považována za nesnášenlivost a netolerantnost k druhému, je to opravdu slovo z jiného světa, které jde zcela proti duchu doby. Tato Hospodinova výlučnost je ale zároveň součástí etického kodexu Desatera, které aspoň ve své druhé části, zaměřené do mezilidských vztahů, zůstává i v dnešní době základem vzájemných vztahů mezi lidmi. Je to základ, který dokonce přesahuje jeden náboženský či civilizační rámec a nějak se na tom shodneme všichni. Vždyť i známý teolog Hans Küng učinil základem svého návrhu světového étosu právě vztahy vyplývající z Desatera. V čem je tedy ta výlučnost? Ta výlučnost, to naprosté novum ve světě různých věr a pověr, jak jí na tomto místě rozumím, je především v Hospodinu samotném, v tom jaký je on sám. Ta výlučnost je v tom, jak se Hospodin podle svědectví těch, kdo mu uvěřili, sám zjevuje uprostřed našeho světa. Jen si teď připomeňme, kde a za jakých okolností rozpoznávají bibličtí svědkové jeho přítomnost, jeho pomoc a jeho blízkost…. Kde se jim dává poznat jako výlučná pravda sama? V bibli nám předávají tuto svou základní zkušenost, která utváří jejich víru i naději: Hospodin je tím, kdo vyvádí ze země otroků. Tak jsme ho poznali a tak ho stále znovu také poznáváme ve svém životě. Právě na cestě ke svobodě, mezi všelijakými ohroženími pouště, jsme se znovu a znovu setkali s jeho přítomností, která nás zachraňovala, pozvedala, vedla dál.. Bůh je ten, kdo nás vede ke svobodě. A to nejenom k nějaké duchovní, ale ona zahrnuje také svobodu od skutečného útlaku, který se projevuje jakýmkoli zotročováním lidských bytosti, a to ať je to v politickém, ekonomickém, sociálním nebo i zcela duchovním osobním smyslu. Od zotročení lidmi, od zotročení okolnostmi, od zotročení všelijakými mocnostmi, se kterými si nevíme rady a jako by nás držely pod krkem, od zotročení bídou i nemocemi a nakonec i od zotročení smrtí. Bůh je ten, kdo se vítězně protiví krutému faraonovi ve všech jeho podobách a protiví se všem jeho falešným mocenským nárokům na druhé lidi. Takto se nám svobodně a svrchovaně dává poznat Hospodin, náš a tvůj Bůh. Takového ho dosvědčujeme někdy lépe, někdy hůř svým synům a dcerám, dalším generacím, za tuto zkušenost víry neseme také odpovědnost, abychom ji nejen předávali, ale podle ní také jednali a žili. Hospodin, tak jak se zjevuje biblickým svědkům, prostě nikdy nestojí na straně těch, kdo druhé utlačují ani na straně trápení, ani na straně ničeho, co nakonec ukazuje k smrti. Ani v žalmech se ho nikdy nedovolávají utlačovatelé, ale vždycky utlačovaní a pronásledovaní, nikdy ne sebejistí, kteří by si u něho chtěli nechat oštemplovat to, jak jsou skvělí, ale ti, kdo jsou zdeptaní na duchu a někdy i na těle, ti, kdo si třeba i sami zkazili, co mohli a volají z hlubokosti. A on je slyší. To všechno sem patří. Bůh je ten, kdo odtud vyvádí a do těchto situací se sklání. To je jeho základní charakteristika, v tom je jeho výlučnost, v tom je jeho sláva, kterou nikomu nedá, v tom je jeho jedinečnost nejen pro Izrael a jeho pohnuté duchovní i národní dějiny. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, co jsem tě vyvedl ze země Egypta, z otročiny. Právě kolem této události krouží stále znovu a v nových souvislostech základní vyznání Izraele. „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný, jedinečný…. “(Dt 6, 4). Jedinečný jsi právě v tom, že vyvádíš ke svobodě, že se skláníš k nářku svého lidu a ujímáš se bezmocných. Vždyť právě k tomuto zjevení Božímu na počátku Desatera patří všechno to, co souvisí s egyptskou zkušeností i se zkušeností Mojžíšovou: „ Hospodin dále řekl: Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta. “(Ex 3, 7-8a). V tom bylo a vlastně stále je to úžasné novum biblického svědectví víry, že Bůh je někdo, kdo neposvěcuje moc, neposvěcuje zotročování ani instituce, které člověka záměrně znesvobodňují, jak tomu bylo u božstev babylonských i egyptských, a jak je tomu v moderní podobě i v dnešním světě. Naopak je to Bůh, který se sklání k bezvýznamnému hloučku zapomenutých uprostřed soupeření světových velmocí. To nám připomíná úvod k Desateru a to je zároveň nejsilnější motiv starozákonní víry. A na ně pak plným právem může navázat i jedinečné vyznání novozákonních svědků, že tento Bůh, který vyvedl svůj lid z egyptského domu otroctví, je tentýž, který vzkřísil Ježíše z mrtvých a zlomil moc smrti. Najednou se mi tu, milí přátelé, toto vyznání objevilo ve zcela nové souvislosti. Vždyť právě Ježíš celým svým životem až ke své smrti ukázal nejpřesvědčivěji, že Bůh je ten, kdo je s bezmocnými, slabými, odstrčenými a protiví se pyšným a těm, kdo si jsou jisti svou mocí a někdy třeba i autoritářskou mocí duchovní nebo náboženskou. Takoví „bohové“ nejsou nic než modly, které se kácejí tam, kde zavane duch svobody a milosrdenství. Právě k cestě tohoto Ježíše, k cestě jedinečné a zároveň zase tak zřetelně jdoucí proti duchu doby, se Pán Bůh přiznal, k té řekl své jednoznačné ano tu s Ježíšem vzkřísil k věčnému životu. Ano, to je ta moje cesta vaším světem a životem. Ano to je ta cesta, na které jedině a výlučně se budete stávat lidmi stvořenými k obrazu Božímu a ne karikaturami lidství. Protože stávat se takovými lidmi není něco jednou provždy daného, ale je to trvalý úkol a pověření našeho života. A v této souvislosti můžeme také rozumět zvláštnímu Ježíšovu slovu v Janově evangeliu, které zaznělo v dnešním prvním čtení : „Já jsem ta cesta, pravda i život. Žádný nepřichází k Otci, než skrze mne“. Nikdo nám k té jedinečnosti Boží, k jedinečnosti jeho sklonění neukázal svým životem lépe než on. Scházíme se ke společným bohoslužbám, abychom se nechávali posílit v důvěře, že je tomu opravdu tak a že z toho můžeme čerpat skutečnou duchovní pomoc a inspiraci k tomu, v čem se i dnes angažovat a co naopak kriticky odmítnout jako moderní modlářství. A tady mi, sestry a bratři, nově vystupuje naprostá neoddělitelnost tohoto úvodu k Desateru „ Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, který tě vyvedl z Egypta“ s jeho prvním přikázáním, s celým Desaterem ale pak i s prorockou kritikou všeho, čím se Izrael proviňoval proti výlučnosti a výlučnému nároku svého Boha. Kde to bylo? Tam, kde se nezastával sirotka a vdovy, kde zapomínal na své chudé, kde do svého okolí nenesl nic z toho obživujícího ducha svého jedinečného Hospodina. Nebudeš mít jiných bohů přede mnou. To je osvobozující výzva, ke které je třeba se přivinout celým srdcem, myslí, silou i jednáním. Ten Boží výlučný nárok mě nikdy nestaví proti druhým a nedělá ze mne netolerantního člověka. V tom to není. Ta výlučnost je v tom, že celý můj život i s tím, jak se v něm orientuji a co v něm dělám a nedělám, stavím do světla právě tohoto jedinečného Boha, který je s trpícími, s pronásledovanými, se sirotky a vdovami a zároveň vyslovuje běda nade všemi, kdo by chtěli svou moc a touhu druhé ovládat zakrýt třeba i náboženským řečněním. Blahoslavení chudí duchem, blahoslavení lkající, blahoslavení tiší, blahoslavení, kteří lačnějí a žiznějí spravedlnosti, blahoslavení milosrdní, blahoslavení čistého srdce, blahoslavení pokojní, blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, nebo jejich je království tohoto jedinečného a výlučného Boha. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne. Nepokukuj jinam. Naopak, raduj se z toho poznání, že právě u něho nalézáš to nejdůležitější pro svůj život. To není jenom vyznání víry, to je zároveň také výzva ke zcela určité cestě života. Výlučnou pravdivost víry nebudeme nikdy dosvědčovat tak, že bychom byli nesnášenliví k těm, kdo myslí a věří jinak. Výlučnost a jedinečnost naší víry můžeme dosvědčovat jenom takovým vztahem k druhým lidem, který ponese aspoň odlesk toho, čím je náš Bůh pro nás a čím naopak není. A tak i naše vyznání a víra v Hospodina, Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova a Otce Ježíše Krista bude pro nás vždycky zároveň jasnou etickou orientací k tomu, co přijmout a co odmítnout, na čí straně stát a ke komu se někdy i docela konkrétně sklánět a k čemu se naopak vyjádřit nesmlouvavě kriticky. Je to orientační maják pro celý náš život i pro naše společenství. Nevymlouvejme se na to, že všechno je dnes až příliš rozostřené a nejasné. Nebudeš mít bohů jiných přede mnou, mimo mne…… Naše vyznání a náš život i naše etická rozhodování, jsou sestry a bratři, nedělitelné. To jsem nově zaslechl z tohoto biblického úvodu k Desateru. Amen |
