Kázání ze dne 4.11. 2012

Text: 1 Korintským 18, 30-39

Čtení: 1 Kor 18, 20-29


Českobratrská církev evangelická
v Praze - Horních Počernicích

 

  Sestry a bratři,
zápas proroka Eliáše s Baaovými kněžími na Karmelu je vlastně výkladem a ilustrací prvního přikázání Desatera: „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne“. Kněží Baalovi zde tančí kolem Baalova oltáře a v náboženském transu na Baale křičí, aby svůj oltář zapálil. Ale nic se nestane. A ještě si musí vyslechnout Eliášův výsměch, že ten jejich Baal asi odcestoval, nebo si odskočil na záchod….. Bible se zemitě a osvobodivě dovede vysmívat všelijakým falešným modlám a modličkám, těm starým i moderním, které jsme v pokušení si v životě znovu a znovu stavět a bláhově jim dávat kus svého srdce a tak jim přikládat hodnotu, kterou nemají. Varuje nás: Všechny takové modly vás nakonec zklamou. Svou životní naději s nimi ani trochu nespojujte.
Ale dnešní text kázání, který je středem celého vyprávění, Baalovy kněze s jejich marným počínáním opustí. Soustředí se na vlastní lid Hospodinův. Ten teď potřebuje obnovit důvěru v Pána Boha jako společenství lidí, které tu má Pán Bůh k tomu, aby k němu stále ukazovalo. Nepatrný a politicky bezvýznamný nárůdek, se kterým Hospodin nepřestává počítat ani tehdy, když mu ti lidé dělají ostudu a podle prorokových slov duchovně kulhají na obě strany. O něj se tu Hospodin znovu uchází a znovu o něj zápasí. A tak není na pořadu dne ohlížet se kriticky někam mimo sebe, a jen se vysmívat všelijakým Baalovým kněžím a jejich falešným nabídkám, ale především slyšet prorockou kritiku Božího slova do vlastních řad. Jde stále o to, co děláš a uděláš ty, jako člověk, kterého si Pán Bůh oslovil a zastavil. Tak je to ale, sestry a bratři, v Písmu vždycky. Na prvním místě jde o mne, o nás, o společenství lidí oslovených evangeliem, ne o ty druhé, ale o to, jak já, jak my odpovídáme na Boží slovo v našem životě. Duchovní obnova, ale také vyznání vin začíná vždycky u mne a u tebe, u sboru, u církve. Právě tak se pak podle svědectví Božích svědků v Písmu začíná duchovně obnovovat i svět kolem nás a tak začínají také padat mnohé jeho modly, když nejprve sami necháme Pána Boha, aby je boural v nás samotných v našem vlastním já. Pročišťující a osvobozující soud Božího slova začíná u domu Božího…. u mne a u tebe.
To slyším z tohoto dnešního textu na prvním místě. Ne někdo jiný, ale ty sám přistup k Hospodinu, znovu mu naslouchej, buď v jeho blízkosti a neboj se k němu i před druhými přihlásit jako k pevné kotvě a jistotě svého života, o kterou se opíráš. Znovu si vděčně připomínej, komu patříš, kdo drží tvůj život i tehdy, když se mu vzdaluješ a přestáváš s ním počítat.. Ale znovu také poctivě vyznej, že nejsi o nic lepší než druzí lidé a vyjádři svou touhu, abys byl tomuto věrnému a milujícímu Bohu věrný celým srdcem, celou myslí a celou silou. Přistup, přistupte k Hospodinu, volá prorok. Protože teprve před ním a před jeho tváří poznáváme, jak na tom jsme a nikdo nám to nemusí opakovat. V tu chvíli se kolem proroka tvoří kruh té nevěrné a všelijak nevěrohodné starozákonní církve, která ale už tím vykročením směrem k Hospodinu začíná procházet novou duchovní obnovou. Promítá se mi do tohoto postavení se před Hospodinem pozvání Pána Ježíše k Večeři Páně, k jeho stolu. Přistupte, pojďte, všechno je připraveno… znovu obnovte svou životní smlouvu víry s Pánem Bohem …. Znovu se rozpomeňte na svůj křest, kterým jste sebe i své děti svěřili Pánu Bohu se slibem věrnosti. „Všichni hříšní k vodám pojďte, ke Kristu se připojujte, abyste se v něm čistili…. “, tak to formuluje v bratrské písni k Večeři Páně Jan Augusta. Pane, nejsme hodni, abys vešel k nám, ale řekni jen slovo a uzdraveny budou duše naše……Vyznávám, že nejsem o nic lepší než druzí, věřím, že přesto žiji z Kristova odpuštění a Boží věrnosti a znovu toužím Pána Ježíše Krista následovat……. vyznávám, věřím, toužím. Každé společenství kolem stolu Páně je víc než prima duchovní klima, je to také pozvání k vážnému starobratrskému pokání a k radostné obnově společenství s Bohem i navzájem. Ani k bohoslužbám se nescházíme proto, abychom si v nich brali na mušku ty druhé, ale především proto, abychom se osobně, a s přiznáním vlastní slabosti a všeho toho, co nás od Boha vzdaluje, vystavovali jako jednotlivci i jako sbor a církev Božímu slovu a jeho uzdravujícímu duchovnímu vlivu a působení v našich vlastních životech. Eliáš řekne všemu lidu: Přistupte ke mně. A v tu chvíli se z toho stává skutečná bohoslužba. Přistoupit k Eliášovi znamená zároveň vzdát se Baale. Nechat Pána Boha, aby sám boural to, co mě od něho vzdaluje.. To je ten rozhodující moment v celém vyprávění. Nové vykročení k důvěře i když zatím všelijak nehotové. Obnova víry. Každé setkání s Božím slovem je příležitostí k obnově. Však se tu Hospodin nepřizná svým ohnivým znamením k nějakým nezaujatým pozorovatelům, ale k těm, kdo ho v životě začínají znovu poctivě hledat. Lhostejnost žádné zaslíbení nemá. To je třeba si připomínat i dnes.
Ale ještě před tím obnovuje Eliáš Hospodinův oltář. Obnovuje ho z 12 kamenů, podle počtu kmenů synů Jákobových, k němuž se kdysi stalo slovo Hospodinovo, že se bude jmenovat Izrael. Těch dvanáct kamenů připomene každému písmákovi jiných dvanáct kamenů, které Izraelci vynesli z Jordánu, když vstupovali po jeho přejití do zaslíbené země. Ty kameny měly připomínat dalším generacím veliké Hospodinovy skutky a Hospodinovu věrnost, která navzdory všemu trvá od pokolení do pokolení. Dvanáct kamenů jako dvanáct kmenů izraelských. Vlastně je od Eliáše v tuto chvíli na Karmeli tak trochu provokace. Copak tu je 12 kmenů izraelských ? Co z toho zbylo? Izraelci teď přece žijí v rozdělené zemi: je tu severní království deseti kmenů a jižní království dvou kmenů. A ty se mezi sebou nedovedou spojit a dohodnout. Ale to rozdělení není jen tak, to není možné svádět na Pána Boha, je to důsledek jejich viny a nevěrohodnosti jejich víry. A přece, Pán Bůh chce zase obnovovat a napravovat to, co jsme vlastní vinou zpronevěřili a prohospodařili. Boží věrnost nás znovu zastavuje a vnitřně obnovuje, tak jako tehdy rozdělený Izrael.
Kolem oltáře pak kope Eliáš příkop, prostor pro vysetí dvou měr zrní. Středověký židovský biblista Raší říká, že tento přesně ohraničený příkop připomíná svými rozměry prostor nádvoří starého stánku úmluvy, který jako putovní svatyně a znamení Hospodinovy blízkosti a věrnosti doprovázel putující Izrael na jeho cestě pouští ke svobodě. Bůh, který s námi zůstává, který nás nepřestává doprovázet na cestě života ani tam, kde se mu začneme vzdalovat, kde začneme kulhat na obě strany, kde nejsme studení ani horcí, ale vlažní. Stále touží po tom, abychom se k němu vraceli a patřili mu celým srdcem. K této základní abecedě víry ukazuje to zvláštní počínání Eliášovo. Tu abecedu si připomínáme při každém křtu. I když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, nemůže přece zapřít sám sebe. Takový je ten, v jehož jménu se scházíme a slavíme bohoslužby. A nakonec Eliáš vylévá na oltář 3x 4 džbány vody, opět dvanáct, za každý z izraelských kmenů jeden. Právě tak, jako to dávno před ním udělal prorok Samuel, když se svým lidem čerpal vodu a vyléval ji na znamení lítosti a pokání před Hospodinem a spolu s ostatními vyznával své viny. Přes složitou symboliku ukazují všechny tyto úkony k Boží věrnosti, která zůstává i přes předěly mnoha staletí stále stejná. Ale také k potřebě novému duchovnímu začátku, který nikdy není možný jen tak, bez pokání a bez vyznání vlastních vin, nedůsledností a nevěrohodnosti víry u sebe sama, v rodinách, ve sborech, v církvi a církvích. Mnohé z toho, z čeho jsme někdy smutni i v našich sborech a při probírání prořídlých kartoték, jsme si zavinili sami. Chce - li člověk začít nový život, musí se vrátit tam, kde udělal chybu. Přiznat se ke své minulosti. Napravit, co bylo pokaženo. Proto se i my stále znovu vracíme k Písmu. Proto si připomínáme křestní a konfirmační sliby, proto také znovu a znovu slavíme Večeři Páně s vyznáním vin jako hostinu chudých, jako společenství pro hříšníky, které drží a obnovuje jen Boží láska a věrnost.
Vždyť i ve své následující modlitbě se Eliáš dovolává Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, kteří se odhodlali udělat ten krok důvěry jako první a po všelijakých vnitřních úletech jej dělali znovu a znovu. Ani naše modlitby nezačínají od nuly, ale navazujeme. I naše modlitby mají svou historii, ze které se můžeme učit. Nejsme první ani poslední. Každá naše modlitba smí začínat vděčností za Boží lásku a věrnost. A ještě v něčem je ta Eliášova modlitba pozoruhodná. Eliáš prosí za to, aby se stalo, co chce Pán Bůh sám. Dej, ať se pozná, že jsem vše učinil podle tvého slova. Ne má, ale tvoje vůle ať se děje. To není žádné schéma. Snad to můžeme nazvat touhou po větším srozumění mého života s tím, k čemu nás vede a co chystá Hospodin. Když Eliáš prosil: Ty sám obrať jejich srdce k sobě, vyjádřil tím přesně to, na čem Hospodinu nejvíc záleželo. Ty sám, Hospodine, obracej naše srdce k sobě…..
Zvláštním způsobem to potvrzuje závěr vyprávění. Eliáš vše připraví, ale teprve Bůh to dílo dovrší a dá mu smysl.. Celé Eliášovo počínání, oprava oltáře, příprava oběti i vylévání vody na znamení pokání by smysl nemělo, kdyby Pán Bůh připravenou oběť nezapálil a nepřijal. Nejde vůbec o to, jak zázračně je to tu vylíčeno.. To je jenom způsob, kterým toto prastaré biblické vyprávění prostředky své doby vyjadřuje zkušenost víry, která se prověřuje až do dnešní doby. Ten vlastní zázrak spočívá v tom, že se Pán Bůh k dílu poctivé a věrohodné duchovní obnovy nakonec přiznává, nenechává ji vyznít do prázdna. To je i zkušenost našich sborů. Kde bytostně zatoužíme po tom, abychom nekulhali na obě strany, ale aby měl Pán Bůh své místo v celém našem životě, tam on nám už vychází vstříc. Tam nám běží naproti jako otec svému vracejícímu se synu. To je zkušenost biblických svědků. A pro nás je to povzbuzení, že Pán Bůh se rád přiznává ke všemu, k čemu nás svým slovem podnítil a inspiroval. Amen